the park twins | y.min

10. Jungkook se stává mým sugar daddym

Čekal jsem, že z takového dopisu budeš mít větší strach, sušenko. Posílám ti tedy klíče od Hoseokova bytu, aby ses tam mohl jít podívat, až Hoseok bude mrtvý.

„Aha? A ty klíče jsou kde?" řekl Yoongi a opět se podíval do obálky, ve které se nic kovového neskrývalo.

„Mám je v ruce, řekl jsem to před chvílí." odtušil jsem a podal jsem mu svazek dvou klíčů. Odhadoval jsem, že jeden je od celého domu a druhý od bytu, ale možnost, že Taehyung nechal udělat dvoje dveře je také pravděpodobná.

„Oh, pardon. Pojedeme teď vyzkoušet, jestli se tam dokážeme vloupat?"

„Zítra musím do školy," odvětil jsem, jelikož se mi nic takového dělat nechtělo. Nevěřil jsem na žádné mafia gangy, které by posílaly dopisy a rozhodně jsem si nemyslel, že by někdo stál o život nějakýho z mých kamarádů. Většinou jsou celkem otravní a nedají pokoj, ani když jim to výslovně řeknu. „A k tomu má být Hoseok mrtvý až v pátek."

„Ale…"

„Copak?" vzal jsem ho za rameno a něžně jsem ho pohladil.

„Minnie, já se vážně bojím." špitl tiše Yoonie.

„Viděl jsi moc detektivních hororů." políbil jsem ho na tvář. „Nikomu se nic nestane. Už jsme to řekl mnohokrát, věř mi, Yoon,"

„Ne, že bych se těšil na to, až ti řeknu, že jsem měl pravdu, ale... těším se."

„Tohle není Watt fanfikce, v reálném životě že nic takového nestává."

„Co vůbec čteš na tom Wattpadu?" Yoongi se zamračil.

„To... nechceš vědět." špitl jsem. Možná jsem opět neměl zmiňovat nic o tom, že ve svých letech stále čtu na té pošetilé oranžové aplikaci plné dětí dvakrát mladších než já.

———

Něco se někomu stalo hned následující noc. Můj milovaný mi sebral deku a vystrčil mě z postele, načež jsem nemohl usnout, takže jsem chvíli koukal do telefonu. Všiml jsem si pár zmeškaných hovorů od Jiyun, naštěstí jsem poté ve zprávách našel, že si to pořádně nepřečetla a chtěla volat nějaké kamarádce, která se také jmenovala Jimin.

Nesnáším, když mají lidé stejné jméno jako já, horší to je, pokud mají i stejné příjmení a nějak se stalo, že se známe.

To bylo poslední, co si z té noci pamatuji. Probudil jsem se v obýváku ve dvě hodiny odpoledne a netušil jsem, jak jsem se tam dostal, co je za den, a proč nejsem ve škole. Jungkook na mě určitě musel čekat.

„Minnie?" oslovil mě můj přítel, když jsem otevřel oči a posadil jsem se.

„Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně, zatímco on vstal a podal mi sklenici s vodou.

„N-nevím. Vzal jsi si včera prášky?"

„Předevčírem," řekl jsem zmateně.

Většinou se mi nic takového nestávalo. Ty stavy přicházely jen, když jsem si žádné prášky, které by je potlačovaly, nevzal asi šest dní v kuse, což teď rozhodně nebylo. Druhou možností bylo, že jsem toho měl moc. Můj mozek vyhodnotil opuštění reality lepší, než počítat, kdy zaplatím již dlouho nezaplacenou elektřinu.

„Stihneš ještě oběd s nějakým Jungkookem, prý na tebe počká."

„Ty ho znáš?"

„Ne, volal ti, tak jsem to zvedl."