the park twins | y.min

2. Šprti jsou vlastně vcelku atraktivní

„Hezké jméno," řekl jsem, protože jsem netušil, co bych mu na to měl říct.

„Děkuju," začervenal se, načež se odtáhl na své místo i s Yoongiho gelovkou v ruce.

Zbytek přednášky na mě Jungkook vůbec nepromluvil, byl zaneprázdněný psaním poznámek do svého sešitu. Já neměl na poznámky energii ani sešit, takže jsem tam tupě seděl a sledoval jsem protější zeď.

Pokud se mi poštěstí, měl bych odpoledne vidět Taeho i s Hobim, ale mám pocit, že jediné, co bude náplní mého volného času teď, bude snažit se dostat Jaemina k Jiyun. Jiyun má byt o dvakrát větší rozloze než já a Yoongi a má ho jen pro sebe, protože její přítelkyně k ní jezdí jen na víkendy.

Teď jak nad tím přemýšlím, naši rodiče musí být opravdu nadšení z toho, že dvě z jejich tří dětí mají drahou polovičku stejného pohlaví. Možná pro to je Jaemin ten nejoblíbenější.

I když jeho přítelkyně byly vážně pohroma. Devadesát procent z nich nás nedokázalo rozlišit, těch zbylých deset procent mě nesnášelo, nebo nevědělo, že existuji.

První věc co pokaždé slyším je, že vypadám přesně jako mé dvojče. Musím podotknout, že jsem se narodil první, tím pádem Jae se opičí po mně, ne já po něm. Strávil jsem na světě celých dvanáct minut bez něj a musely to být nejlepší chvíle mého života, i když si je nepamatuji.

„Jimine?" zašeptal najednou Kook a drcl mě do ramene. „Jsi příjmením Park?"

„Jo, jak to víš?"

Hned na to mi podal papírek. Převzal jsem si ho od něj a rozbalil jsem zmuchlaný kus papíru. Z jedné strany bylo úhledným rukopisem napsané moje jméno. Nepoznal bych, jestli to psala holka nebo kluk, ale Kook to rozhodně nebyl, protože vzkaz byl černý na bílém, ne růžový na bílém.

Z druhé strany už vzkaz tak pochopitelný nebyl. Skrývalo se na něm stručné; Druhá řada, vlevo.

Mé oči hned sjely do druhé řady na levou stranu a zkoumavě jsem ji celou projel. Nic zajímavého. Sedělo v ní asi pět kluků a zbytek byly holky, ale levá strana byla zcela prázdná.

Papír jsem zmuchlal do kuličky a hodil jsem ho do Yoongiho tašky. Plánoval jsem si, jak ho přinutím tu tašku vyklidit, protože můj strach o tom, že v něm najdu týden starou svačinu stále zůstával stejný. Opravdu jsem nechtěl najít plesnivý chleba s džemem místo sešitu. Ještě horší by bylo ten chleba doopravdy vyndat z tašky. Nejvíce mňam by byly tu pohledy lidí okolo.

———

Zbytek přednášky již probíhal v naprostém pořádku. Žádný plesnivý chleba jsem z tašky nevytáhl, učitelka mi nevěnovala sebemenší pozornost a Jungkook si vedle mě v tichosti psal poznámky Yoongiho růžovou gelovou tužkou.

V polovině přednášky si Kook sundal mikinu, čímž odhalil vysportované bicepsy, tricepsy a nevím co ještě, doktor nejsem a nikdy nebudu. Seděl ke mě z levé strany, takže jsem měl skvělý výhled na jeho potetovanou pravou ruku. Inkoustové obrázky měl od zápěstí až k začátku rukávů, dal bych ruku do ohně za to, že je má až k rameni.

Ne, určitě jsem neslintal nad rukou nějakého šprta z přednášky, když mám přítele.

Jenže Yoongi žádná tetování nemá a i já potřebuji ve svém životě někoho, kdo má tetování, které budu obdivovat. Měl jsem ke Kookovi obrovský respekt, jelikož já jich mám jen pár a pokaždé jsem myslel, že omdlím na tom křesle. Hlavně, když jsem si jednoho dne vymyslel, že si nechám tetovat přes žebra. Neskutečně to bolelo, opravdu jsem měl pocit, jakoby mi někdo rozřezával břicho.