Ostrov

Kapitola první

S nulovými zkušenostmi s cestováním stát uprostřed obřího letiště. Větší paradox pro mě osud přichystat nemohl. Pokud má ovšem osud nálepku „Rodiče", a právě tento osud vám zcela za vašimi zády naplánoval několikaměsíční pobyt u neznámého strýce. On by ovšem onen neznámý strýc nebyl tak docela neznámý, kdyby se táta nezdráhal o své vlastní krvi utrousit více než čtyři slova, která jsem si z nesrozumitelného mumlání vyložila vždy jako „To nestojí za řeč". Očividně ani měsíce mého života v neznámém prostředí za řeč nestojí.

Když se za pomoci ukazatelů a sladkých slov letušek s ještě sladším úsměvem vymotám ze změti východů, gateů a všemožných celních kontrol, stanu konečně na čerstvém letním vzduchu ostrova Thyrios. O svých zeměpisných znalostech bych si troufla tvrdit, že jsou naprosto dostačující, slovo Thyrios jsem ale během svých sedmnácti odžitých let jaktěživ neslyšela. Velikost letiště mě ale přesvědčila o tom, že právě doprava je pro Thyrios klíčová.

S povzdechem jsem se jala vláčet kufr ke smluvenému místu, kde by mě strýc měl čekat. Nikde ovšem nevidím žádný vůz napovídající záměr vyzvednutí ubohé znavené neteřinky. Dlouhou chvíli si krátím krocením svých neposlušných havraních vlasů. Husté vlny přehazuji ze strany na stranu, až mám pocit, že si vytvářím z hlavy spíše vrabčí hnízdo, než přijatelný účes. Nebo ještě lépe, abychom byli naprosto korektní – havraní hnízdo. Otočím se k prosklené výloze opuštěného obchodu, abych si svůj vzhled prohlédla. Spatřuji postavu, kterou už jsem v zrcadle viděla tolikrát. Dívka se štíhlým pasem a dlouhými nohami, které mi oproti zbytku těla vždycky přišly zbytečně protáhlé. Celkově jsem nikdy ale přespříliš vysoká nebyla, což mi nikdy výrazně nevadilo. Mé tyrkysově modré oči ostře kontrastují s tmavými vlasy, které jim dodávají ještě chladnější pohled. Alespoň vzhled je drsný, když už se vevnitř skrývá taková citlivka. Ne, že bych někdy měla tendence svou nejistotu dávat najevo – léta mě naučila, že pokud se chováte většinu času dostatečně nad věcí, riziko zklamání z lidské krutosti se snižuje.

Možná i moje povaha mě donutila během čekání na strýce, který se stále ne a ne objevit, přemítat, co mohlo takové zpoždění způsobit. Nemělo snad moje letadlo velké zpoždění, nebo ano? Neměla jsem přeci jen počkat navzdory smluvenému místu před vchodem na letiště? Co když si mě strýc jen testuje v krizových situacích?

„Buď laskavě zticha a stůj na místě, než zase uděláš nějakou kravinu," okřikuji sama sebe. V oněch krizových situacích skutečně pomáhá zvuk mého hlasu, který přesvědčí mou mysl, že se katastrofickými scénáři rozhodně nenechám požrat zevnitř.

Už už se chystám asi po tisícáté upravit vlasy, ještě trochu povyhrnout rukávy kostkované flanelové košile a převázat tkaničky dříve zářivě bílých tenisek, když se přede mnou zablýskne metalově šedý sporťák. Auto skutečně zabrzdí přímo přede mnou. Zmítá mnou nervozita. Budou na strýci patrné rodinné rysy?

Mileráda bych vylíčila první dojem z Daria, jak se měl dle slov rodičů můj strýc jmenovat, ale bohužel se dá popsat jedním, pouhým jedním, avšak zatraceně přesným slovem. Nijaký. Ano, tomu starému Robinsonovi jsem nestála ani za přivítání. To, že řidič vozu nemůže být v žádném případě můj strýc mi došlo v první vteřině, kdy z auta vyskočil poměrně mladý muž či mladík (můj odhad na věk vážně nikdy nestál za nic moc). Na první dojem na mě dokonce zapůsobil. Popelavě hnědé vlasy, bouřkově šedé oči a ostře řezané rysy tváře byla neodolatelná kombinace.

„Ahoj! Jak ti strýc asi řekl, já jsem Kiara. Kiara Mayfair. Aspoň tedy předpokládám, že ty Darius nejsi...?" Neodolala jsem nutkání začít konverzaci.