Ostrov

Kapitola sedmnáctá

Nebýt Essiny chladné hlavy, v tom lese bych se nehnula ani o píď. Mám pocit, že se na mě snažila mluvit, jednotlivá slova mi ale splývala do nesrozumitelné kakofonie zvuků doplněné řevem ptáků, který se stále stupňoval. Měla jsem pocit, že se mi snad musí rozskočit hlava, když v tu jeden hlas vynikl nad všemi ostatními zvuky.

„Co se tady proboha stalo?!"

„...na pohřeb..., ale ta mrtvola. Má panický záchvat," zaslechla jsem útržky Essina skleslého hlasu.

„Co jste tu vůbec dělaly?" bylo s podivem, že onen hlas mi byl naprosto srozumitelný, což se o ostatních zvucích říct nedalo.

Nastalo ticho, které přimělo mé uslzené oči zvednout pohled ze země. I přes rozpitý obraz, které slzy vytvořily, jsem Tristana hravě rozpoznala. Odhadla jsem, že je právě na pomezí hněvu a strachu o nás, a tak jsem stejně jako ostatní netušila, co bych měla říct.

„Kiaro, proč jsi sem vůbec chodila?" zjihnul Tristanův hlas.

„Chtěla jsem...ch-chtěla být Ess-Esse oporou," přemáhala jsem neúspěšně vzlyky. Nemělo cenu zapírat můj plán jít na pohřeb.

„Říkali jsme ti přeci, že není dobrý nápad tam chodit. Ty jedna tvrdohlavá mrško...," pokáral mě dobrosrdečně a přivinul si mě do náruče. Chvíli jsme tam jen tak stáli a naslouchali tlukotu srdce toho druhého, když nás zpovzdálí přerušil Essin rozhozený hlas.

„Tristane, musíš se na něco podívat!" křikla Essa, které již její původní chladný klid, jímž se mě snažila uklidnit, dočista zmizel.

Tristan stejně jako já vytušil Essino znepokojení a s očividným přemáháním přešel k Esse, která znovu postávala u dívčiny mrtvoly. Tento pohled jsem znovu zažít nemusela, a tak jsem se radši držela dál.

„Poznáváš ji?" naléhala Essa na Tristana.

„Je mi povědomá, nedokážu si ale vzpomenout," potřásl hlavou a už se chtěl od mrtvoly zase vzdálit, Essa ale popadla jeho ruku a přinutila ho znovu na dívku pohlédnout.

„Esso, jestli víš, kdo to je, proč mi to prostě neřekneš?" zvýšil hlas mírně Tristan. Možná to byla doléhající panika z náhlé situace, tušila jsem ale, že Tristan ztrácí svou běžnou sebekontrolu.

Přimělo mě to přemýšlet. Jak se tu vlastně Tristan ocitl tak rychle? Ano, řvala jsem sice jako tur, do samého centra Thyriosu to ale slyšet dozajisté být nemohlo. Když jsem si k tomu všemu přičetla Tristanovu paniku a téměř nulové překvapení z nalezení umučeného těla...

Nevědomky jsem couvla dál, stále jsem ale byla v doslechu.

„To je Lionelova přítelkyně, Tristane," řekla Essa ledovým hlasem, ze kterého odkapával jed. „To jsi vážně tak bezcitný, že jsi na ni dočista zapomněl?" utrhla se na něj.

„Nepoznal jsem ji, je celá od krve," bránil se Tristan překvapeně. Sama jsem netušila, co to do Essy vjelo. Do určité míry.

Někdo tedy zavraždil Lionela i jeho přítelkyni. Proč? Proč by Lovci postupovali tak metodicky při bezhlavém vraždění všech Animaliů? Nic mi nedávalo smysl a Tristanovo chování mi bylo nadmíru podezřelé. Veškerý šok ze mě opadl a já začala jednat.

„Neměli bychom někoho zavolat?" nadhodím.

Tristan se zařizování beze slova ujal a poodešel dál.

Essa přišla ke mně a pošeptala mi: „Chová se divně."

Souhlasně pokývnu a nezmůžu se na slovo. Odmítám věřit, že by do toho byl Tristan jakkoliv zapletený.