Ostrov

Kapitola desátá

  S myslí zatemněnou vztekem jsem tak dokonale nepromyslela své činy. Rázovala jsem si to směrem, který až nápadně připomínal polohu Dariovy pracovny. Co vlastně chci? Konfrontovat Daria se svým věděním? Netušila jsem, co se mu honí v hlavě, proč zaměstnává jednoho z řad Animalia. Nerada bych Tristana svým výbuchem ohrozila. I přesto, že jsem na něj byla momentálně naštvaná, že mi to neřekl rovnou. V tuto chvíli jsem ale byla naštvaná na celý svět; na svoje rodiče, kteří mě vyslali na tenhle zpropadený ostrov aby se stalo co přesně? Abych se dozvěděla hnusná tajemství své rodiny a pak podnikla něco naprosto neuváženého? Na Madelyn, která mi pravdu objasnila, i když bych ji teď nejradši nevěděla. Při pomyšlení na rodiče jsem ve své hlavě zosnovala hovor, který pravděpodobně budeme muset absolvovat. Vlastně jsem se jim od příjezdu ani jednou neozvala. Asi ale naznali, že se v obležení děsivých Přeměňovatelů a ještě děsivějších Lovců postarám o sebe sama. Úžasné.

Ještě, než jsem bez ohlášení stihla vtrhnout k Dariovi, zarazil mě ne tak docela neznámý hlas, očividně se o něco hádající s mým strýcem. Loganův hlas. Co ten tu u všech čertů pohledával?

„...ti říkal, že....držet Kiaru od tohohle dál," rozeznala jsem útržky Dariovy odpovědi.

„...kdyby...nos kam nemá," zazněla vzteklá Loganova odpověď. Bohužel jsem byla příliš zabraná do luštění jednotlivých slov, že jsem tak úplně nepočítala s možností otevírajících se dveří.

Logan celý rozlícený prudce rozrazil dveře, které mě odhodily až na protější stěnu. Se zasténáním jsem si třela pochroumané rameno.

„Co to bylo?" ozval se z pracovny Dariův hlas.

Chvíli jsme si s Loganem vyměňovali pohledy, když se konečně ozval: „Nevím, asi se vám někde zabouchly dveře," nepřestával mě upřeně pozorovat.

„V tom případě nevidím jediný důvod, proč by ses tu měl ještě zdržovat," odsekl Darius.

Za Loganem se dveře s cvaknutím zaklaply a on dvěma rychlými kroky došel až ke mně. Jediným pohybem mě za tričko zvedl ze země a podržel ve vzduchu.

„Jestli Tristanovi nebo ostatním jen cekneš, že jsem tu byl, tak jsi mrtvá, je to jasné?" zasyčí mi přímo do ucha, až se zachvěju hrůzou. „Nedělá mi problém přinutit jiného kojota, aby se tě zbavil a pak s hrůzou vykládat tatínkovi, jak jsem se už tenkrát na párty za tebe rval, aby ti dal pokoj, ale bohužel nebylo v mých silách tě ochránit navždy," uchechtnul se Logan cynicky. Dech se mi zatajil z toho, s jakou lehkostí celý příběh překroutil, a hlavně jak přesvědčivým tónem to pronesl.

Nezbývalo mi než přikývnout, protože přívod vzduchu do mých plic se začal povážlivě krátit.

Konečně mě pustil a věnoval mi poslední přehnaně přátelský úsměv.

„Užij si jachtu, Kiaro," prohodil zvesela. Do háje, do háje, do háje.

---

Když celá roztřesená dojdu do svého pokoje, třesoucí se rukou naťukám esemesku mamce.

Proboha, do čeho jste mě to navezli?! Muselo jí dojít, o čem to mluvím.

Očekávala jsem bleskovou odpověď, kterou by každý rodič obratem psal. Nic ale nepřicházelo. Velmi neslušně jsem zaklela a rozepsala další zprávu, tentokrát Tristanovi.

Vím o své rodině. Darius ví, že já vím o Animaliu. Proboha, všechno je v háji. Teprve teď se mi z očí spustí nekontrolovatelný proud slz. Jak mi tohle mohli rodiče udělat? Táta sám si zdrhne daleko od své minulosti, ale pak se nezdráhá svou vlastní dceru poslat do jádra všech jeho problémů? Z mého hrdla se vydere přidušený vzlyk.

Na rozdíl od mých rodičů mi Tristan okamžitě volá zpět. S vděkem přijímám jeho hovor hned po prvním zazvonění. Tohle sama nemám šanci zvládnout.

„Kiaro, co se děje? Kdo ti to řekl? Jsi v pořádku?" valí se na mě proud Tristanových slov.

V tu chvíli nedokážu odpovědět, pouze ze sebe vypravím několik potlačovaných vzlyků.

„Ty pláčeš? Klid, už jsem tu s tebou," tiší mě a já stále nejsem schopná jediného slova.

„Poslouchej," nevzdává to stále, „vyzvednu tě rovnou teď a do odjezdu budeš u nás, ano? Šlo by to tak?"

„J-jo," zavzlykám, i když předchozí hysterie už se s jeho hlasem vytrácí.

„Hned jsem u tebe, počkej na mě před domem," cítím, jak skoro pokládá hovor.

„Ne, buď tu se mnou!" vyjeknu v panice, že budu muset následující minuty do jeho příjezdu překonat úplně sama.

„Dobře, dobře. Předpokládám, že něco jako zákaz volání za jízdy ti nic neříká," snaží se odlehčit situaci.

„Stejně jsi příšerný řidič," povím mu a s úsměvem zavzpomínám na mé brutální probuzení v jeho autě hned po příjezdu k sídlu Mayfair. Od té doby se toho stalo tolik, že mi to připadalo jako věčnost.

„Ale prosím tebe, jak jsi na tohle přišla?" zeptá se mě až podezřele lišácky.

„Tys to udělal naschvál!" obviním ho.

„No co, bál jsem se, že bys mě mohla třeba z afektu kousnout, kdybych se pokusil tebou zatřást," zasměje se, očividně uklidněný obratem mé nálady.

„Děláš, jako bys mě nemohl svými tesáky kousnout nazpět," ucedím, když se sípáním vláčím svou tašku ke vstupní hale.

„To by nebyla vůbec žádná zábava, to bys mě s řevem donutila okamžitě jet zpátky k letišti. Jsi totiž strašný strašpytel, víš to?" Se zachvěním si vzpomenu na Loganova poslední slova. Tristan si mou pauzu vyloží jako uražení, proto hned praví: „Promiň."

Ve skutečnosti jsem ale spatřila Daria čekajícího ve vstupní hale, proto jen rychle zamumlám do telefonu: „Počkej chvíli." Schovám mobil za svými zády a upřu na Daria tázavý pohled. Netuším, kolik toho ví.

Překvapí mě svou strohou poznámkou: „Užij si to. A dávej na sebe pozor."

„Díky," hlesnu celá vyvedená z míry. Bude teď snad předstírat, že o mém povědomí o Animaliu neví? Neměla jsem teď ale síly to s Tristanem stále na drátě řešit, proto jsem prostě vyšla ven.

„Jsem tu," zamumlám stále konsternovaná Dariovou předstíranou lhostejností.

„Co to bylo?"

„Darius."

„Dělal problémy?"

„Překvapivě ne."

„Tak dobrý, zbytek můžeme dořešit později." Jak zvládal být tak nekonečně klidný?

„Už se blížím," poví mi po kratší odmlce.

„Dobře," odpovím a zavěsím.

Po chvíli už se objeví mně dobře známý Tristanův sporťák a já vhodím svou tašku ledabyle do kufru. Pak si nasednu a Tristan praví: „No výborně, tady už se někdo naučil odkládat si věci."

Nedám mu příležitost rýpnout si víc, protože ho sevřu v drtivém objetí. I on ovine ruce okolo mého těla a pošeptá mi: „Už je to v pohodě."

V tu chvíli tomu i věřím. S ním po boku zvládnu všechno. Nepochopitelné jednání mých rodičů, metamorfující se lidi i strýce – vraha. Tím posledním si nejsem tak jistá, tak jen zabořím nos do Tristanova ramena a povzdechnu si. Něžně mi přejede prsty po šíji a já blaženě přivřu oči. Vzhůru na širé moře, pryč od všeho tohohle blázince!