Ostrov

Kapitola šestá

  Dveře jsem z náhlého popudu prudce rozrazila, aby byla výhoda překvapení na mé straně. I když si nejsem jistá, zda zrovna zvířecí instinkty něco takového rozhodí. Co jsem si vlastně myslela, takhle neuváženě vtrhnout do místnosti s peroucími se zvířaty?!

Můj mozek připravil všechny racionální scénáře. Toulaví psi, dravec se svou kořistí. To, že před sebou spatřím medvěda baribala s kojotem, mě ale totálně vyvedlo z míry. Sice nebyla biologie mezi mými vlajkovými předměty, byla jsem si ale stoprocentně jistá, že na ostrově náležícímu subtropům je téměř vyloučeno, aby ve volné přírodě tato dvě zvířata žila. V této situaci bych možná spíše ale měla přemítat, zda mám alespoň mizivou šanci přežít.

Zvířata s mým příchodem okamžitě ustala v boji. Baribal měl pochopitelně díky své velikostní převaze navrch. Zatímco právě medvěd na mě konsternovaně zíral, kojot využil příležitosti a vymanil se z baribalova područí. I já se nezmohla na více než pouhé vyvalené oči a zadržovaný dech. Chvíli jsme na sebe všichni jen tak zírali, když kojot vzal do zaječích. S lehkostí proskočil otevřeným oknem a o chvíli později už jsem zaslechla pouze vzdalující se tlumený dusot dvou párů nohou. Baribal na chvilku otočil hlavu ve směru kojotova odchodu, poté už ale začal opět zírat na mě a nerozhodně přešlápl.

Zkusmo jsem zkusila udělat jeden krok dozadu, nohy mě ale v tu chvíli vůbec neposlouchaly a já se málem zhroutila na zem. Na nohou mě v tu chvíli držel doslova pouze pud sebezáchovy.

Ještě, než jsem stihla vymyslet jiný krizový plán než útěk, baribal přede mnou se začal divně svíjet a ošívat. Už tak docela nevnímal mou přítomnost, přesto jsem fascinovaně pozorovala jeho počínání. Packy se mu protahovaly stejně jako zbytek jeho těla, když v tu jsem zaznamenala napřed pouze menší proměny. Drápy se mu začaly zatahovat a srst pomalu ustupovala. Když vycenil zuby, ostré špičáky se přeměňovaly na docela jiný chrup. A ano, byl to ten lidský. Ve finální fázi jakési zvrácené metamorfózy se začalo jeho tělo postupně napřimovat a zbytek chlupů dočista zmizel. Přede mnou stál dospělý muž. Byl nahý, což se dalo očekávat vzhledem k jeho předchozí zvířecí podobě. Než jsem se ale stihla vzpamatovat z naprostého šoku, on už přiskočil ke hromádce oděvů, kterou jsem zaregistrovala teď poprvé. Vmžiku byl celý oblečený a otočil se ke mně.

Otevřela jsem ústa, ale nevyloudila jsem ze sebe jediný zvuk připomínající slova. Vyšlo ze mě jen jakési zasténání, které odráželo stovku emocí, kterou jsem právě pociťovala.

„Můžu to vysvětlit...,"začal muž opatrně, zjevně se obávající mé reakce. Ve skutečnosti to byl poměrně mladý muž, co mě ale znepokojovalo více, byla jeho přílišná podoba s Tristanem. Tohle ne, to se mi musí přeci zdát. Kdy už zazvoní ten proklatý budík?!

„Kdo...jak...," koktám vyděšeně.

„Nechceš se posadit? Zodpovím ti veškeré otázky, jen prosím teď nedělej nic neuváženého," snaží se mě klidným hlasem ukonejšit.

„Ne!" vyjeknu v panice. Musím pryč, a to okamžitě. Kašlu na jeho vysvětlení, tenhleten chlápek je zatracenej baribal!!

Rukou šátrám po dveřích, které se následkem průvanu zabouchly. Když konečně nahmátnu kliku a dveře otevřu, sprintuji ven rychlostí, kterou jsem ještě nikdy nebyla nucena nasadit. Podpatky mi nebezpečně zvrtávají nohy, proto je s razancí za běhu skopnu. Letím po mramorové podlaze až ke schodům a sbíhám schody, jak nejrychleji to jde. Troufnu si jeden pohled za sebe, zjistím ale, že mě muž vůbec nenásleduje. Mou panickou hrůzu to ale nikterak nezmenší a já se soustředím na jeden jediný úkol – najít Tristana. Z přítomných lidí mu důvěřuji nejvíce, přesto mě ale zaráží vzpomínka na jeho podobnost s oním medvědím mužem.

Když celá udýchaná vtrhnu do pracovny, s úlevou zjišťuji, že tam Tristan stále je. Jelikož můj příchod nebyl zrovna tichý a elegantní, všichni v místnosti se na mě otočí. Naštěstí tu není tolik lidí, proto se přiženu rovnou k Tristanovi, aniž by mi někdo bránil v cestě.

„Asi jsem se zbláznila," vyhrknu bez většího přemýšlení. Jsem si jistá, že z mého pohledu srší stejná hrůza jako před pár minutami, Tristan proto neváhá a vyhání všechny přítomné z místnosti.

„Dejte nám chvíli soukromí. Prosím!" jeho naléhavý tón teenagery skutečně přiměje k pohybu, stále nás ale sjíždí zmateným pohledem.

Když jsme v pracovně konečně sami, Tristan mě osloví: „Kiaro, co se stalo?"

„Nebudeš mi to věřit, já vím, že ne, ale musím...musím ti to říct. Já nevím, co mám dělat," valí se ze mě proud slov.

„Uvěřím ti cokoliv, jen mi to prosím vysvětli."

„Nahoře v pokoji," prudce nasaju vzduch do plic, kterého mám stále nedostatek, „nachomýtla jsem se u rvačky. Jenomže to nebyli lidé, Tristane, byl to kojot s baribalem! Jenomže pak kojot zdrhnul a začaly se dít fakt divný věci, ten baribal se proměnil v ČLOVĚKA!" poslední větu už jsem na něj spíš ječela. Očekávala jsem, že se mě začne vyptávat, co jsem s Essou vypila nebo jestli netrpím halucinacemi, on byl ale v naprostém klidu.

„Proboha," vyklouzne mu jenom. Když přestane očima těkat po místnosti, což mě začalo pekelně znervózňovat, pohlédne mi zpříma do očí.

„Věřím ti to. Můžu ti všechno vysvětlit, jen se musíš především uklidnit," snaží se mi konejšivě položit ruce na ramena. Jeho ruce ale vzápětí setřesu.

„Jak to myslíš, že mi to můžeš vysvětlit? Souvisí to s tím, proč mi ten týpek až moc přesně připomínal tebe?" vypálím na něj nedůvěřivě.

„Kiaro, já..."

„Odpověz mi na otázku!" zaječím na něj hystericky.

„Ano," povzdechl si rezignovaně.

„Kdo je to?"

„Ten baribal?"

„Kdo jiný!"

„Můj bratr."

„To je fakt úžasný, tvůj brácha je měnící se monstrum," řeknu tiše, protože už mi došly veškeré reakce. V jeho očích se ale mihne určitá lítost, která musela souviset s mými slovy. No to snad...

„Ty se měníš taky?!" vykřiknu překvapeně.

„Vím, že je toho hodně a nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Teď už ale nemá smysl ti vyvracet, co jsi viděla na vlastní oči."

„To snad ne...jak je tohle možný?" Oči už se mi začínají zalévat slzami z toho množství informací, které se na mě teď valilo.

„Kiaro, prosím, snaž se alespoň trochu uklidnit. Tohle se nesmí dovědět jen tak někdo." Tristana očividně trápí situace, před kterou mě postavil, já se ale marně snažím vše pochopit.

„Je to teda vrozený? Sophia se taky přeměňuje na nějaký zvíře? Protože to si dokážu představit jen těžko s těmi jejími gelovými nehty!" opět mě popadá můj sarkasmus, který značí určitou známku návratu mého zdravého rozumu, Ok, alespoň nejsem šílená a netrpím vidinami, s tím zbytkem už se dokážu nějak porvat.

„Zavolám ostatní, bude lepší, když tě do toho zasvětíme tak nějak společně s celou naší partou." 

Nebo taky nedokážu.