Ostrov

Kapitola dvanáctá

Překypuji starostmi o rodiče. Ty podivné zvuky v pozadí mamčina telefonu jsem si rozhodně nenalhala a už vůbec to nezpůsobil vítr. Na to jsem měla příliš citlivý sluch.

„Nemůžeš hned myslet na nejhorší, mohlo se stát cokoliv," uklidňuje mě Tristan, který trval na tom, abych ho zasvětila do situace.

„Jenomže ve vytváření katastrofických scénářů jsem já mistr, Tristane," povzdechnu si.

„Proč to?" ptá se mě, když zvedá ze země mou tašku s věcmi a hází ji na palubu jachty. Celou noc jsem nezamhouřila oka a Tristan solidárně se mnou. Trvala jsem na tom, aby kvůli mně nespal na zemi, a tak jsme se dělili o jeho postel. Sice jsme si oba udržovali uctivou vzdálenost od toho druhého, přesto mi při pomyšlení na noc protkanou všelijakými konspiracemi, co mají mí rodiče za lubem, cukly koutky.

„Protože v tom se nemůžeš nikdy splést," odvětím s úsměvem.

Když za vydatného Sophiina reptání nastoupím na palubu, v kostech cítím, že cosi není v pořádku. Mořskou nemocí jsem nikdy netrpěla, naopak bylo pro mě moře vždy velkým lákadlem. Očekávala jsem něco, co bylo v mé duši zakořeněné odjakživa, přesto jsem netušila co.

Ze zvláštního transu mě probudily dvě silné paže, které mě uchopily okolo pasu a postavily stranou.

„Překážíš u vchodu na palubu," zasmál se Tristan, v očividně dobré náladě. Přála jsem si jeho nadšení sdílet. Copak to necítí? Je přece napůl zvíře, má být ještě citlivější než já. V tu chvíli mě něco napadlo.

„Ještě jsem neviděla tvou tvář Animalia," prohodím jen tak mimochodem.

„Neviděla no," přitaká mi Tristan.

Udělám na něj neurčitý posunek, kterým jsem chtěla vyjádřit svou zvědavost. Dělá hloupého.

„A kdy mi ji ukážeš?"

„Neříkal jsem, že ti ji ukážu někdy," zazubí se na mě provokativně.

„Ale já ji chci vidět," namítnu a už v tu chvíli, kdy to vyslovím moc dobře vím, že to bude na pana Nedostupného velmi chabá námitka.

„Copak jsi ještě nikdy neviděla pumy v zoo? Krásná lesklá srst, svaly hrající přímo pod kůží..."

„Rozhodně jsem je neviděla přeměnit se v člověka," utnu jeho rozplývání a jdu se vydat prozkoumat loď.

Na pouhou jachtu je pozoruhodně obrovská. V podpalubí se nachází kajuty velké akorát tak pro jednu osobu. Která je moje poznám hned podle toho, že jen jediné dveře jsou stále otevřené. Plácnu sebou na úzké lůžko a tašku vedle sebe. Levou rukou poslepu šmátrám vevnitř až nahmátnu svá sluchátka. Na to, jak frekventovaně jsem byla doma ve Státech zvyklá poslouchat hudbu, jsem se již dlouho do svých oblíbených melodií nepohroužila. Ano, byla jsem prostě příliš zabraná do přemítání nad anomáliemi přírody zvanými Přeměňovatelé. Konkrétně nad tím jedním. Už jsem pomalu vnitřně naladěná na poklidný spánek, když v tom mi dojde, že vůbec nemyslím na ledové oči pumy. Myslím na ty oči baribala, který mě málem rozsápal před pracovnou mého vlastního strýce. Na toho baribala, který mě měl v hrsti natolik, že jsem se neodvážila o jeho výhružkách povědět nikomu. Protože věřte tomu nebo ne, ten železný stisk na mém hrdle jen tak nezapomenu.

S hrůzou, která opět obklíčila celé mé tělo si vytrhnu sluchátka z uší a hledím do zrcadla umístěného přímo naproti mé posteli. Odhrnu si kapuci mé mikiny, která zčásti zakrývá i můj krk.