Ostrov

Kapitola patnáctá

Poté, co Tristan opustil mou kajutu, aby si společně se svou rodinou ošetřil rány, jsem v pokoji osiřela. Já sama jsem měla na těle jen mělké šrámy, což byl vzhledem k množství vrhaných nožů hotový zázrak.

Hlava se mi z našeho polibku stále točí, přesto jsem se ale donutila něčím zaměstnat. Po chvilce uvažování, zda přeci jen slintání nad svým potenciálním novým přítelem není nějak užitečné, jsem se rozhodla zasvětit Essu do posledních událostí. Řekla bych ale, že má genetická informace si nezaslouží odbýt pouze esemeskou, proto Esse rovnou zavolám.

„Panebože Kiaro, jsi v pořádku? Zrovna jsem ti chtěla zavolat, Hathawayové už nám dali vědět o tom...," spustila Essa svůj tradiční vodopád slov.

„Jsem v pořádku, Ess, neboj se. V rámci možností," povzdechnu si.

„Co se děje?"

„Vysvětlím ti to až osobně."

„Víš, kdy se vracíte?"

„Myslím, že brzo, Costa je bitvou pěkně zaneřáděná."

„Poslyš, Kershawové stejně jako každý jiný člen Klanu uspořádají velký animalijský pohřeb...," začne Essa a mnou zase začne zmítat nervozita, stejně jako posledně, když jsem byla nucena Esse povědět o Lionelovi.

„...vím, že jsi Obyčejná, ale ráda bych tě tam měla." Tato žádost mě upřímně překvapí. Jak bych jako ne-tak-úplně-členka Klanu mohla být součástí něčeho tak posvátného pro Animalie?

„Jsi si jistá, že mě tam Animaliové rádi uvidí?"

„Ne a je mi to jedno," odpoví mi bezstarostně Essa. Tiše se zasměju.

„Fajn," svolím nakonec. Třeba bude takovéto sdružení příležitost se odhalit?

Chystám se Esse říct i o svých záhadných milostných pletkách, ale zarazí mě krátké ťuknutí na dveře. Doufám, že se za mnou vrátil, a tak se s Essou narychlo rozloučím a pozvu dotyčného dál.

K mému velkému zklamání však za dveřmi vykoukne Nataliina hlava. Mám sto chutí předstírat nějakou nakažlivou nemoc.

Můj smysl pro zodpovědnost zvítězí, a tak se prostě jen zeptám: „Stalo se něco?"

„Ne, neboj se, všichni už v klidu spí jak zařezaní, ale myslela jsem si, že by sis chtěla popovídat." Vím, o čem to mluví. O mé vlčí podstatě, které jsem se teprve před chvílí zbavila.

„To je pravda," uznám úsečně. Myslím si, že to ona by teď měla vysvětlovat, a tak se významně odmlčím. Chvilku svádíme přestřelku pohledů, až nakonec Natalie povolí a rozesměje se.

„Jsi stejně tvrdohlavá jako všichni Mayfairové," poví mi dobromyslně.

„Znala jsi i mé rodiče?" vychrlím otázku, která mě na jazyku svrběla už hodně dlouho.

„Ano, ještě před tvým narozením chvíli společně žili na Thyriosu."

„Proč odešli?"

„To ti vážně musím vysvětlovat? Své rodiče znáš určitě dost dobře na to, abys věděla, že by nikdy nesouhlasili se zabíjením nevinných tvorů."

„Darius v tom ale pořád pokračuje," namítnu.

„Michael a Darius jsou sice bratři, zato jsou ale odlišní jako den a noc. Pro Daria byly lovecké zásady jeho rodiny největší prioritou, Michael se ale od mládí snažil najít diplomatický kompromis mezi Lovci a Animalii. Takhle jsme se s Arthurem s tvým otcem seznámili. Když Lovci plánovali jeden z mnoha nájezdů na animalijskou základnu, Michael vyhledal naši pomoc a pomohl tak zabránit katastrofě, která by se určitě toho dne odehrála," odpověděla mi Natalie s vděkem vepsaným ve tváři.

„Pokud se každý Lovec už od mládí učí veškerým loveckým zákonům, jak je tedy možné, že táta nechtěl být stejný jako jeho rodina?" nechápu dál. Není to tím, že bych tátovo uvažování nedokázala pochopit, viděla jsem ale Dariův fanatický výraz, se kterým mě prosil, abych se Hathawayů stranila.

Natalie malou chvíli zaváhá. „Tvůj táta věděl něco, co do dnešního dne ví jen on sám."

Očima jí visím na rtech.

„To, že jsi Animalia není náhoda, Kiaro. Tvá babička se i přes svou tvář Animalia provdala za jednoho z Lovců. Sám její manžel neměl potuchy, že je jeho žena zarytým nepřítelem jeho rodiny a těžko říct, co by se stalo, kdyby se to dověděl. Ona svého vlastního sňatku tajně využila i pro záchranu své animalijské rodiny, neodvážila bych si ale tvrdit, že to byl jediný důvod, proč se za tvého dědečka provdala," osvětlí mi. Dlouze se mi zadívá do očí a já mám pocit, jako by vytušila mé předchozí obavy o Tristanovo mínění o mé rodině.

„Můj táta ale přece není Animalio, ne?" ujištuji se. K dnešnímu dni by mě nepřekvapila ani existence samotných mimozemšťanů.

„Ne vždy pracují geny Animalia podle určitého vzorce. U Mayfairů se zdá, že se geny dědí jen u ženských potomků, což by vysvětlovalo, proč sám Michael Animaliem není," usměje se Natalie znovu svým mateřským úsměvem.

„Proto," polknu, „proto mě sem rodiče poslali? Abych se začlenila ke Klanu?" uvažuji dál.

„Došlo mi to, hned jak jsi vstoupila na ostrov. Tví rodiče by tě sem neposlali, pokud by neměli opravdu závažný důvod," přizná mi Natalie.

Můj přirozený temperament ve mně opět vyvolá vztek. To se vážně museli rozhodnout vyřešit své podezření posláním mě na ostrov, ze kterého sami před lety utekli?!

Natalie vytuší můj narůstající hněv a snaží se mě uklidnit: „Kiaro, musíš pochopit, že už samotný fakt, že tvá babička nechala Michaela nosit tak těžké břímě, aby sloužil dobru a nenechal se zfanatizovat svými příbuznými, muselo být pro něj ohromně těžké. Jak měl asi naložit s tím, že je jeho dcera pravděpodobně také jednou z rodu Animaliů? On sám nemá žádné zkušenosti, které by ti mohl předat." Vzdáleně mi Nataliina slova dávala smysl, přesto jsem se cítila podvedená.

Poslední hřebíček do rakve však byla věta, kterou Natalie přidala. „Sami tví rodiče do dnešního dne žijí ve strachu, že si pro ně Lovci přijdou kvůli jejich zradě. Nedávno se začaly šířit zvěsti, že Mayfairové, tví vzdálení příbuzní, najali své pátrače, aby tvé rodiče našli a pokusili se je přidat zpátky na svou stranu. Rozšiřují své řady před válkou, to je jim typické."

Všechno konstantně odkyvuji, když v tu ránu se mi vše spojí a ve mně hrkne jako ve starých kukačkách. Onen šramot na konci telefonního spojení jsem ze své paměti nevymazala.

Rodiče mě na ostrov neposlali jen, abych objevila své zvířecí já. Oni mě poslali pryč do bezpečí.