Sladká pomsta

4.

Dostanu se úplně hotová do svého bytu, odkopnu boty na stranu a rozhodnu se převléci do pohodlnějšího oblečení tudíž oblečení na doma. Přeci jen úzká sukně ke kolenům a upnutá halenka není nic pohodlného to mám raději mini kraťasy a tak o dvě čísla větší tričko. 

Posadím se s notebookem na gauč, zapnu televizi jako kulisu, podívám se na telefon jestli tak nemám volání a nebo smsku. Vrhnu se do zbytku emailu, překvapí mě ale jen jediný s předmětem SOS od Zeyna ani ho neotevřu jelikož mě vůbec nezajímá. Pustím se do toho zbytku ať to mám hotové, poznamenám si na papírek komu by se mělo zavolat nebo s kým se musíme sejít. 

Ťuk, ťuk... Slyším jak někdo klepe na dveře. Podívám se na hodinky, když si myslím že by to mohla být Mel z práce a já jako ta největší trubka jsem zapomněla klíče v zámku určitě. Vzpamatuji se až po dalším ťukáním a zvoněním na zvonek u bytu. Nezbývá mi nic jiného než se zvednout z mého pohodlného gauče a jít tomu neandrtálci otevřít.

,,Už jsem si myslel, že nikdy neotevřeš a nebo nejsi doma. Ale ta první varianta byla blíž."

Pokusím se ještě zavřít dveře jako malá puberťačka, ale marná snaha když mi tam stihla dát nohu. S protočením očí ho pouštím do mého království, podupávám nohou aby zrychlil to co chce neodkladně řešit. 

,,Omlouvám se za to co jsi viděla už se to opakovat nebude...určitě nebude." 

,,To doufám že nebude nebo si aspoň zamkni dveře bylo by to jednodušší." 

,,Neboj zamknu ale kvůli tomu jsem nepřišel. Něco bych od tebe potřeboval aspoň tak na hodinu maximálně dvě."

,,Kurvu ti dělat nebudu, protože kdyby jsi byl  tak dobrý tak si i ten společný večer pamatuji."

,,Ještě jednou to zopakujeme toho se nemusíš bát ovšem budeme oba dva při smyslech a to znamená že bez alkoholu. Teď k věci je mi to blbé tě o něco žádat po tom všem, ale tohle je neodkladná záležitost a hlavně nemám na výběr."

Otevře dveře a za nimi stojí malá copatá holčička může jí být tak tři možná čtyři. Zrakem koukám po Zeynovi a zároveň i po holčičce. On k ní klekne na jedno koleno, kde já jen vykulím oči a přemýšlím jestli se mi to nezdá.

,,Mio teď budeš na chvilku s tetou Sofi a já se pak vrátím budu pryč jen chvilku ani nemrkneš." Líbne jí do vlásků, věnuje jí povzbudiví úsměv. ,,Teď si ještě promluvím s tetou Sofi a hned půjdu ano? Ať jsme co nejdéle spolu." Mrkne na ní, kde se Mia začervená.

,,Ano tati." Vykulím oči nad tím slovem, kterému nemůžu ani uvěřit. Debil lomeno pan božský je otec? Pomyslím si.

,,Ty-ty jsi její otec? Proč se mám o ní postarat já? Nezvládnu to." 

,,Zvládneš to uvidíš jen si musíš věřit kočko. Něco důležitého si zařídím pak ti vše řeknu a vysvětlím. Vidím jak na mě koukáš."

,,Dobře tak už jdi to zvládnu. Nic hrozného to nebude. Doufám." Nestačím říct ani poslední větu, už jen uslyším zaklapnutí dveří. Otočím se celím tělem a podívám se na Miu. 

,,Tak mladá dámo co by jsi chtěla dělat? V tomhle bytě nemám hračky ale zvládnu všechno." Mrknu na ní, konečně vidím ten její úsměv.

,,Dala bych si zmrzlinku a poďátku." Asi myslím pohádku. Tak jestli tohle zvládnu budu si moc pořídit taky dítě. Ďábelsky se usměju sama nad sebou.

,,Hm tak co kdybychom si udělali pohár, ale mám jen šmoulí zmrzlinu pokud ti to nevadí? Co se týká pohádky tak mi řekni co máš ráda a já jí stáhnu, potom se na ní budeme moci podívat."

,,Nevadí šmoulí mám hodně ráda." Dotáhne si židli k umyvadlu aby si mohla umýt ruce. Nestačím koukat jak je hezky vychovaná.

,,Chceš mi pomoci?" Jen kývne hlavou na náznak že ano já jí obejmu abych jí nadzvedla a židli přemístím k baru, potom jí zase postavím. Připravím tři pohárky a vytahuji suroviny na bar.

,,Ploč tři?" Zdvihne obočí, vidím v ní Zeyna je tak podobná po svém otci, který mi pije neustále krev. Znám ho ani ne den a znám ho víc než je třeba.

,,Protože za chvilku přijde moje nejlepší kamarádka, která tě moc ráda pozná. Máš taky nějakou kamarádku? Jakože opravdu nejlepší?" 

,,Nemám." Posmutní. ,,Nikdo mě nemá rád, plotože nemám maminku co by se o mě starala." Můj pohled mluví za všechno.

,,Zlatíčko víš co? Teď už máš nejlepší kamarádku ano?"

,,Nemám." 

,,Ale máš." Ukážu na sebe, kde se to malé stvoření zašklebí. ,,A jak znám tu svojí kamarádku, až tě pozná tak mi tě bude přebírat." Mia se zahihňá. ,, Ale já si tě vybojuji to ti přísahám." Zatvářím se až moc vážně na což obě dvě se začínáme smát na jedno kolo. 

S hotovím pohárem se vydáme ke gauči, kde mám ještě položené papíry z práce. Mia se posadí a já uklidím mezi tím stůl. Už si chceme zapnout pohádku, když někdo zvoní u dveří.

,,Táta!!" Křičí Mia.

,,Sofie koukej otevřít nebo tam nenechávej klíče." Moje rozzuřená kamarádka začnu se smát a Mia nechápe. Seskočí z gauče, chytí mě za ruku a vydáme se ke dveřím odemknout.

,,Já tě zabiju, kolikrát jsem ti říkala ať tam nenecháváš klíče?" Křičí a skoro porazí tu malou holčičku. Všimne si Mii pozdě a ona skončí rozpláclá na zemi. Já se zděsím, rychle k ní přikleknu.

,,Zlatíčko jsi v pořádku? Neudělala ti ta můra nic?" Jsem hrozná teta, ukážu na Mel ale nestačím ze sebe vydat ani písmenko když uslyším Miu kňourat.

,,Ona mě nebude mít ráda, nemá mě rád nikdo." Začnu rudnout vzteky kvůli Mel.

,, Copatá slečno moc se vám omlouvám. Strašně mě to mrzí, můžu pro tebe něco udělat? Něco speciálního?" Mia nad tím uvažuje kde si jeden prstík dává do pusy.

,,Udělat můžeš, ale je ti teď odpuštěno pokud mě budeš mít láda."

,,Už teď tě mám ráda prdelko, ale něco speciálního pro tebe musím udělat. Přeci jen slon jako já a srazí tě na zem. Ne ne ne speciální přání máš jen ty. Řekni Sofi ať přestane ukazovat že to je neslušné."

,, Teto ukazovat se nemá." Já složím ruku ke svému tělu, neschopná ani jednoho slova. Tahle malá potvůrka je hodně po tátovi.

,,No holky vydáme se do obýváku." Podívám se na obě dvě a oni na mě.

,,Proč?" Zeptá se Mel.

,,Zmlizlinka." Zakřičí Mia a utíká si sednout.

Jdu si udělat kávu a obě už sedí na gauči a něco vymýšlí tak abych to neslyšela. Vytáhnu obočí, když se otočí, podívají se na mě a zase na sebe.