the last word [Sterek FF]

Epilog

Ticho středečního odpoledne narušoval vydatný déšť za obrovským oknem v nejednom loftu malého městečka Beacon Hills. Jeho majitel se vrátil před pár hodinami. Sám, promoklý a unavený. Jeho spánek nenarušoval déšť. Právě naopak, uklidňoval ho a ukolébával k tvrdšímu snění. Jeho sny však narušily prudké, a opravdu hlasité, bouchání na posuvné hlavní dveře od jeho bytu. Zamžoural očima do šera a pořádně se rozhlédl po místnosti. Pár chvil byl zmatený, hledal směr toho zvuku. Nenapadal ho jediný důvod, kdo by se vláčel do jeho loftu v tomhle dešti. S povzdechem se zvedl z vyhřáté postele a mířil si to v teplácích, které sotva zakrývaly to, co měly, ke dveřím. Ještě rozespale je odsunul ke straně a svůj, poněkud naštvaný, pohled zaměřil na onu osobu za dveřmi.

„Přejete si?" zeptal se otráveně muž s ebenovými vlasy a dále probodával pohledem jednoho z šerifových kolegů, značně zmoklého. Tomu se očividně za Derekem vůbec nechtělo, jeho tvář o tom vypovídala dost jasně. „Můžu dál?" zeptal se nesměle. Derek ho, i přes jeho únavu a nesmělost se v tomto okamžiku bavit s lidmi, pustil dovnitř a dveře zavřel. Muž v khaki uniformě se pohodlně opřel do pohovky, na kterou si sedl bez svolení či pobídnutí od majitele, a vytáhl z brašny štus obálek zabalený v igelitovém pytlíčku. Derek ho pozoroval nechápavým pohledem. Neměl sebemenší ponětí, proč ho nějaký šerifův poskok navštívil v bytě. Nic ale neříkal a posadil se do křesla naproti němu. „Co je tak důležitého, že jste mi překazil vydatný spánek?" zeptal se podrážděně Derek a aby své tvrzení, či co, potvrdil, založil si ruce na hrudi. Muž naproti němu ho chvíli pozoroval a nakonec znovu sáhl po pytlíku s obálkami, který otevřel. „Tyto dopisy byly nalezené v šerifově bytě. Jsou adresovány Vám." Derek znovu povytáhl obočí, čímž policistu vybídl k tomu, aby pokračoval. „Je v nich popsaný Váš vztah se Stilesem. To on je psal. Jsou to jedny z věcí, které po sobě zanechal." Muž se na okamžik odmlčel. „Je mi to líto."

Derekovi trvalo několik minut, než mu došel význam těch slov. Stiles je... mrtvý? Jak je to ale, proboha, možné? Ublížil si? Zabil ho někdo? „Jak se to... jak se...-" Nedokázal pochopit, proč to není schopný vyslovit. Policista si prohrábl své vlhké světle hnědé vlasy a povzdechl si. „Prostřelil si lebku. Byl to příšerný pohled. A vzhledem k tomu, že tu šerif není, nemám ponětí, jak bychom mu to měli-"

„Počkejte. On o tom neví? Děláte si prdel?! Vždyť je to jeho syn, proboha! Měli jste to říct nejdřív jemu, potom mně. Vždyť jsem ho znal hrozně málo." Tentokrát povytáhl obočí druhý muž. „Ale vždyť jste... Vždyť přeci... Chodili jste spolu, alespoň to tak popisuje v těch dopisech," zamračil se zmateně, načež Derek hned hrábl po dopisech a bez svolení, čí jakéhokoliv pohledu, otevřel obálku s číslem jedna a začetl se do Stilesova drobného písma. Policajt naštěstí neprotestoval, jen se lépe opřel do pohovky a pozoroval Dereka.

Dereka zarazilo už jen oslovení. Drahý Dereku. Tohle musí být jen nějaký zlý sen. Četl řádek po řádku rychleji, než kdy četl. Slova mu občas splývaly dohromady, ale na to nebral zřetel. Nemohl pochopit, co ty dopisy mají znamenat. Co mají znamenat sousloví typu: vyměnit si pár polibků, políbit tvé rty nebo půjdeme na rande. Nikdy spolu nechodili, nikdy spolu nic neměli. Derek musel sám sobě přiznat, že chtěl, aby se něco stalo, ale nikdy to neudělal. Nikdy mu neřekl, co cítí. Ani Stiles Derekovi.

První dopis přelouskal za necelou minutu a už se sápal po druhém. A po třetím, čtvrtém, pátém. Ještě nepřečetl ani dva řádky v dopisu, s pořadovým číslem pět, a už mu stékaly slzy po tvářích. Jaké by to asi bylo, kdyby se tohle vážně stalo. Jaké by bylo cítit jeho rty na těch svých a vědět, že patří jen jemu. Zavřel na okamžik oči a nechal padat slzy dál. Bylo mu ukradený, že ho ten magor na gauči uvidí brečet. Bylo mu jedno, nějaké ponížení či odhalení slabosti. Stiles byl přítel, sarkastický křehký chlapec, který to neměl vůbec jednoduché.