Čiré zoufalství

4. Místnost krveprolití

Vstoupili jsme do místnosti s velkými okny, za nimi byla překrásná krajina, samozřejmě až na tu velkou, šestimetrovou zeď a na jejím vrcholu ostnatý drát. Mám otázky, který chci zodpovědět. ,,Můžu mluvit s rodinou? Já nikoho nezabila! Musíte mi to věřit, to bude omyl!" začala jsem zoufale. ,,To říkají všichni! Radši se posaď na křeslo." prohodil doktor mrzutě. Těkala jsem očima po místnosti, jestli se dá někudy utéct. Ne. Absolutně zabezpečená. Pak mi ale oči spočinuli na velké nádrži. Přistoupila jsem blíž a v ní uviděla krev, doslova dvěstě litrů rudé tekutiny. Udělalo se mi špatně. Nejradši bych pozvracela boty samotného doktora a ochranku. ,,Co to proboha je?" určitě jsem bílá jako stěna. ,,Tohle? Pacientům odebíráme krev, aby byli slabí a nemohli se postavit na odpor." prohodil. ,,To jako i mě chcete odebírat krev?!" ,,Pokud budeš v klidu tak nikoliv." Prohlížela jsem místnost už zoufaleji a hledala jakýkoliv únik. Zaměřila jsem se důkladněji na stěny - panebože!! Stěny místnosti jsou pokryty nepatrnými kapičkami rudé barvy. Začala jsem panikařit, ochranka to spozorovala a odvlekli mě na křeslo, vzápětí mě připoutali. Vpíchli mi jehlu do ruky a najednou jsem nevěděla o světě. 

Probudila jsem se zpět v mé cele a prudce posadila. Hledala jsem na rukách vpichy po jehlách. Na levé ruce na vnitřní straně se mě dělala velká modrozelená modřina. Takže to nebyl sen. Panebože, musím nějak uprchnout! Nebo se zabiju? V cele ale není nic ostrého, že by jsem si podřezala žíly. Nic. Absolutně nic ostrého. Chtějí snad, aby jsem trpěla? Abych prosila? ,,Mami, tati, kde jste?" zašeptala jsem do toho mrazivého ticha. Ale to jsem si jenom myslela, že je tu klid. Zase jsem uslyšela to cinkání. Dveře se otevřeli a tam stál stejnej doktor, který mě předtím odsál mojí krev. ,,Je tu tvoje rodina a nepokoušej se o nic, žádný útěk." podíval se na mě a já v tu chvíli věděla, že je to možná naposledy co uvidím svoje rodiče. 

Přivedli mě do místnosti, kde byl jenom stolek a židle. Nábytek je podle otřískání a čmáranicích hodně starý. Posadili mě ke stolu a za chvíli vešla moje rodina. Přišla jenom mamka, čekala jsem tu všechny. Dveře se za ní zabouchly a já k ní vyrazila tak rychle, že jsem převrhla stůl i několik židlí. Pevně jsem jí objímala, dlouho... Po chvilce si ale něco uvědomím - ona mě neobjímá!! ,,Mami ty mě neobejmeš?" prohlásím ufňukaně. Místo odpovědi na mě začne křičet: ,,Panebože, ty jsi s snad zbláznila!!! Zabít studenta!!" a odstrčila mě. ,,Jak si vůbec můžeš myslet, že jsem to byla já?!" zakřičím zas já na ni. ,,Ty... nejsi... moje... MÁMA!!! Nemůžeš být, nejsi!!! Moje máma by se takhle ke mně nikdy nechovala!!! Museli tě vyměnit!! řvala jsem a řvala. „PLESK!!!“ Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. Po tvářích mi stékaly slzy hořkosti a smutku a dlaň jsem si tiskla na bolavou tvář. „A tohle...“ podívala se na mě opovržlivě „...není moje dcera!!“ Otočila se a odkráčela.

 Omlouvám se, byly tu nějaké problémy se zobrazením příběhu na mé straně, takže jsem to musela pořešit,  text trochu pozměněn :D Jinak další část tu je! :D