Čiré zoufalství

1. Slabost

Ulice jsou lemované lampami, které ostře září do temné tmy. Jdu jednou z nich, obličej schovávám pod kapucou černé mikiny. Spěchám, cítím, že mě někdo pronásleduje. Otočím se, ale nikoho nevidím. Začínám běžet. Srdce mi buší jak splašené a cítím se jako na lovu až na to, že kořistí jsem já. Slyším hučení, syčení, jako kdyby mi někdo byl v patách, ale žádné ozvěny kroků nejsou slyšet a přesto mi něco dýchá na záda.

Zjevilo se to přede mnou a málem jsem nestihla ani zastavit - černá mlha se líně plazila až se spojila a vytvořila démona černějšího, než je tahle noc. Pod ním se tvořil ještě další démon. Obří černý vlk s tygrovanými neonově zelenými pruhy, od huby mu kapaly zelené sliny, které se mísily s jakousi tmavou kapalinou a při dopadu na zem zaprskaly a vypařily se. Špičáky má delší, skoro jako šavlozubí tygr z doby ledový. Z vlčích, prázdných očí mu vytékala rudá, horká kapalina.  Démon na místo obličeje má lebku podobnou lidské  - z očí, nosu a pusy, ve které byly vidět drobné, ostré zuby, také mu z nich vytékala rudá tekutina.. Vytřeštěně vyvalím oči na tu zrůdu - Démona. Zvláštní je, že vím co je to zač...  Zachrčí, podívá se mi do očí a ztuhnu na místě. „Od zítřka" pronese drsným, tichým hlasem. „začne tvoje to nejhorší peklo co jsi kdy zažila, čiré zoufalství...  a já tě jím povedu..."  zachechtal se tak hlasitě, že by to vzbudilo i mrtvýho.

Prudce se posadím, celá zpocená a udýchaná. Panebože, klid, byl to jenom sen. Je noc nebo den? Začal zvonit budík. Aha, takže je už ráno. Zase, už zase budu muset do školy. Nenávidím to tam. Nenávidím všechny spolužáky, kromě mého jediného kámoše Denyho Ristina. Jo, vlastně abych se představila: jmenuju se Mia Graspetrová, je mi 15 let a budete svědky mého pekelného života. Budík jsem vypnula a šla se do koupelny upravit. Hodím na sebe nějaké oblečení,převážně černé, namaluju si oči řasenkou a černou tužkou. Černé, dlouhé vlasy si učešu a běžím dolů na snídani. Pozdravím mamku a taťku a samozřejmě otravného, malého bráchu.

Cestou na autobus poklusávám, abych ho stihla, protože ranní údržba mi trvá déle než bych chtěla. Přiběhla jsem v čas a cesta probíhala v celku v klidu - jen tu a tam mě častovali nadávkami a i po mě něco hodili. Bus měl deseti minutové spoždění, kvůli sněhové kalamitě. Jo, napadali tři centimetry sněhu.

Vystoupila jsem a rázovala si to ke skříňkám. Cestou potkám pár holek, které si něco potichu mumlaly a pochechtávaly se. Ostatně jako vždy. Ach jo! Jak já je nenávidím! U mé skříňky čekal Deny. „Ahoj" pozdravil mě s náznakem úsměvu. Vlasy má tmavě hnědý, polodlouhý a ještě od ranní sprchy mokré. Atletická postava, ale vzhledově pro jiné holky asi nic moc. „Čau, musíme pohnout jestli nechceme přijít na hodinu biologie pozdě, však víš co s námi Draweolová udělá." moje odpověď byla udýchaná, jak jsem běžela po schodech.

Vtrhneme do třídy právě včas. Jen co jsme se usadili, přisupěla Draweolová a nakráčela si to ke svému stolku, přitom stihla vyjmenovávat jména: „Laura, Greta, Deny, Met, Oliver a Anabel si měli přinést referáty. Kdo začne?" zařvala na celou třídu.

Podívala jsem se na ten její hnusnej ksicht, oplácaný tváře, dioptrie má snad centimetrový a tlustý, tučný tělo. Docela jsem se divila, že jí ta židle unese, musí snad vážit tunu!! „Mia Graspetrová, se nahlásí na psychologickou poradnu v 11:25." prohlásila profesorka a mě tím tak vytrhla ze zamyšlení, který mimochodem trvá vždy celou hodinu. Nechápavě jsem se na ní koukala a optala se: „Proč?" Jednoduchý slovo - proč? Co jsem zas udělala?! „Prostě se nahlaš!" odsekla mi.

Cestou na poradnu, jsem míjela dosti hnusný a zlý lidi, co mě pořád nadávají nebo nějak fyzicky ubližují. „Hele kdo tu jde, samotná Smrtka!!" zakřičel někdo v hloučku lidí a začali se smát. „Jsi vražedkyně!! Zabíjíš a objetuješ nevinné!!" Co to proboha říká?? Já a vražedkyně?? Utekla jsem a uslzená a zkroucená bolestí se plížila už ztichlou chodbou ke dveřím psycholožky Evenlin, u které jsem strávila mnoho času.

Jo - podle všech jsem hrozný psycho, když jsem na spolužačku vytáhla nůž a začala jsem jí vyhrožovat, že ji zabiju, když mě mlátila. Pěkný, co? Vždycky se to obrátí proti mě. Snad jediná Evenlin mě chápala, jak je to pro mě těžký. Vlastně já jí chtěla zabít, chtěla! Ale zachránil mě Deny, rozmluvil mi to a uklidnil mě, ale to je na delší vyprávění.

Stanula jsem přede dveřmi. Už zbývalo jen zaklepat. „Ťuk, ťuk... " A tady začalo to moje nekonečný peklo...

Tahle kapitola je trošku delší, díky moc za přečtení, budu ráda za vaše názory. :) Co si myslíte, že se stane??