Prudce jsem se posadila. Jiná místnost, než kde jsem usnula. Obyčejný dveře... místnost se stolem, křeslem, televizí a skříní. Na stole bylo nějaké jídlo. Žaludek jako na protest zakručel, že chce zase jídlo. Vstanu a rohlíky s máslem zhltnu. Po snídani nebo obědu, co já vím kolik je... se rozhodnu kouknout kolem. Dveře nejsou zamčený. Dveře vedou do dlouhý chodby a na jejím konci jsou další dveře. Jsou taky odemčený. Ocitla jsem se ve velké místnosti, pohovky byly sestavené do čtverce a uprostřed stůl. Kolem něj sedělo 5 lidí. Otočili se ke mě, lekla jsem se a utekla zpátky do toho pokoje. Už nechci žádné pokusy na sobě, už chci jít domů! No jo vlastně, matka mě zatratila a doma mě už nikdo nechce vidět, ani Deny! Pro Boha! Já chci domů! A s tím jsem se jako malá rozbrečela.
Ozve se jemné zaklepání. Slzy jsem osušila do rukávu a sedím v koutě na posteli, celá se klepu. Pevně stisknu oči. „Ahoj..." řekl hluboký hlas a sedl si ke mě na postel, když jsem mu neodpověděla a ještě víc jsem se roztřásla, tak znovu promluvil. „Jsem Oliver" zašeptal jemně. Dotkl se mého ramene a já ucukla a ještě víc se namáčkla na zeď a hlavu si dala na kolena, oči pevně semknuté a nohy objala. „Neboj se, mi ti neublížíme, zachránili jsme tě." říkal to docela i věrohodně, ale raději dál mám schovaný obličej.
Omlouvám se, že je to krátký, ale tomuto příběhu se už nevěnuji, nebaví mě to a nevím jak dál bych měla pokračovat, věnuji se hodně teď Vycvičenému zabijákovi, pokud by jsem měla pokračovat i v tomto příběhu musel by být i zájem, jinak příběh pozastavím na dobu neurčitou :)
ČTEŠ
Čiré zoufalství
HorrorO dívce, o které si všichni myslí, že je blázen a vražedkyně, kvůli zabitému žákovi, kterého ani nezná. Ve snech jí pronásleduje Démon. Vláda ji použije jako pokusného králíka. Využijí ji, ztratí rodinu, nejlepšího kamaráda, jen proto, že matka je...
