Čiré zoufalství

6. Útěk

V tu chvíli jsem se prudce probudila. Hlavu jsem složila do dlaní a začala brečet. Moc.Křičím, jak je svět nespravedlivý, co mi to udělala matka! Zmítám se zas v myšlenkách: Proč vůbec žiju? To mě chce Bůh,či osud tak strašně mučit? Proč se topím v takový temnotě?!Co jsem komu udělala?! Chci to skončit, už nechci existovat, chci se vymazat a to je přece tak snadný! Ale pak si vzpomenu na sen.Dost kňourání! Hned! Utrhnu, tak tok depresivních a sebevražedných myšlenek.

Slyším cinkání v zámku. Připravím se s židlí v ruce za dveře. „Mio? Kde si?!" slyším mého věznitele. Když ho spatřím tvrdě ho udeřím do hlavy.Vyběhnu ven a zabouchnu za ním dveře. Žádní strážný? Co to?Chvilku tam jenom stojím a přemýšlím. Pak se rozeběhnu k místnosti s krví. Opatrně nahlédnu dveřmi, nikdo nikde, asi mají poradu. Projdu místností, obloukem se vyhýbám nádržím s krví.Jdu chvíli potemnělou chodbou, jsou slyšet jen praskající žárovky, ani žádný řev od jiných pacientů. Něco je špatně,ale co? Nejradši bych se schoulila do klubíčka, usnula a už se nikdy neprobudila. Prádelna. Čtu z oprýskané cedule. Zkusím se od sud dostat takhle! Schovám se v náklaďáku s prádlem! Slyším hlasy a rychlé kroky, rychle zapluji za dveře do prádelny a poslouchám: „... určitě má teserzní syndrom, vykazují to známky chování a jeho myšlení." odpověděl čísi hlas. „No asi ano. Hele, neviděl jsi doktora Saksiného?" zeptal se druhý.„A to je kterej? Už v tom mám bordel..." „No ten co léčil tu novou holku, co k nám přišla asi... před týdnem?" „Tak to nevím, možná bude u ní, kouknem se tam." hlasy postupně odeznívaly.

Dostala jsem se do náklaďáku. Jen co vyjel z věznice se po chvilce ozvaly sirény. Už přišli na to, že jsem utekla. Ale co teď? Nikam nemůžu jít... Počkat, Deny!!! Můžu jít k němu! Ucítila jsem jak náklaďák zastavil, rychle otevřu dveře a vyskočím ven a běžím se ihned schovat do uličky. Musím se zbavit tohohle bílého hábitu. Opatrně postupuji ulicí. Na šňůře je nějaký oblečení a dokonce moje velikost! Jaká náhoda! Konečně oblečená jako normální člověk se vydávám na cestu. Kolem náměstí Mrtvích,ulicí Zběsu, Nicná, Hnilá, Rychlá. Cestu znám na zpaměť. K Denymu jsem chodila pořád, byl jako můj bratr. Dojdu ke starý bytovce a zazvoním na Deny Ristin. Ozve se: „Ano?" je to jeho hlas poznala jsem ho! „Deny!" skoro jsem nemohla promluvit, takže to bylo sotva slyšet.

Takže pro ty co hodně chtěli pokračování tu je další díl! A budu přidávat pravidelně, pokud půjde vše jak má :)) Doufám, že líbí!