Čiré zoufalství

5. Krvavý sny

Celou probdělou noc se mi přehrával dnešek. Uvidím ještě někdy svojí rodinu? A ta slova co mi máma řekla... Nemůžu na to přestat myslet. K ránu se mi nakonec podaří přece jen usnout.

Problesknutí, zase blesk. Jdu chodbou mého vězení a otevírám jedny dveře, co jsou od mé cely hned první napravo. 
Pomalu je otvírám a je ve mně malá dušička. V šude po pokoji se plazí divná zelená mlha. Už jsem jí určitě někde viděla! Za stolem sedí mladá dívka s dlouhými, černými vlasy asi osmiletá a dívá se do prázdna před sebou. Ruce má volně spuštěný a opírá se. Ze stolu na zem stéká v několika malých pramínkách krev a na podlaze tvoří už dost velkou louži. Po rukou jí líně teče krev. „Si v pohodě?“ špitnu. Proboha co to melu? Jasně, že není v pohodě! Musím jí pomoct. Jdu k ní, ale ona se postaví a zamrznu na místě. Otočí se na mě a z očí jí proudila krev. Chtěla něco říct, ale vychrchlala jenom krev a pár kapek dopadlo i na mě. Panebože fuj! Rychle je z obličeje setřu, ale spíš si je rozmáznu. Moje bosé nohy do nečeho šláply. Do zvětšující se kaluže. Konečně něčo zachraptila „Musíš od sud pryč...“ Jsem bílá, jak stěny okolo. Natáhne ke mně ruku sevřenou v pěst a ještě ji víc stiskne. Z ruky jí vytryskne krev a po té ji otevře. Zeptá se mě: „Chceš?“ koukám na žiletku v krvavý dlani. To už to nevydžím, vyběhnu ven a zabouchnu za sebou dveře.

„Ááááááá!!!“ probudím se s řevem. Sakra!! Byl to jenom sen, jenom sen! V dlani mi škube a štípe. Kouknu se na ní. Od prstů až po zápěstí mám škrábancee jako od žiletky. To není možné! Nemohla jsem si to udělat, když jsem spala? Celý den jen tak proležím, jen se zvednu, když potřebuju na záchod nebo když dostanu jídlo. Nikdo mě nenavštívil, nikdo za mnou nepřišel(vyjma ošetřovatelky s prášky), ani ten potrhlej doktor, u kterýho vůbec nechápu, jak mohl dostat doktorát. Z okna vidím, jak se rychle smráká. Tma pohlcuje pokoj i mě.Upadám do říše nočních můr.

Jdu znovu tou chodbou, tentokrát otevírám dveře, co jsou hned nalevo. Vcházím dovnitř a na posteli sedí kluk. Starší, asi tak osmnáctiletý, hnědý vlasy, hubená postava a zápěstí má silně ovázané obvazy. Mlčky si k němu přisednu, ani nevím proč. Natáhl ke mně ruku a podává mi žiletku se slovy: „Na skus to, je to osvobozující, uteč.“ Když se mu podívám do očí, něco se v nich změní, zezelenají. Ušklíbne se a odhalí křivý, zkažený zuby. „Ne, nechci se vzdávat.“ Blesku rychle se na mě vrhne, chytne mě podkrkem a zašeptá: „Zemři!!!“ přiloží mi žiletku ke krku a hluboko mi zařízne žiletku do masa. Škubu sebou, chce se mi křičet, ale hrdlo se mi rychle plní krví. Odstoupí ode mě a chladně se na mě dívá. Slzy mi stékají po tvářích a očima ho prosím, aby mi pomohl. Postel se barví do ruda.

Někdo se mnou klepe... Křičí... Vzbuď se? Asi jo. Jenže já se nechci probrat. Přece jenom otevřu oči. Nademnou se sklání potrhlej doktor a sestřička. Prudce se posadím a oddechuju jak po maratonu. „Tyvoléééééé!!“ zařvu „to byl sen!!“ „Křičela jsi, dáme ti uklidňující lék.“ prohlásí sestra. „Ale já žádnej lék nechci, chci domů!!“ „Tvoje matka řekla, že tu budeš tak dlouho, dokud sami neuznáme, že jsi zdravá a teď nastav ruku, dostaneš injekci.“ dořekl doktor a přiškrtil mi ruku, jehlu zabodl do masa a do mě se dostalo uklidňující sérum. Byla jsem tak otupělá, že jsem si zase lehla.

Ocitám se znovu ve známém prostředí. Otevírám další dveře, tentokrát ty, co jsou hned naproti mně. Dveře jsou zelený. Jdu k nim. Pomalu. Stisknu kliku a otevírám je. Cítím, že v té místnosti je to největší nebezpečí. Jasně – nemýlila jsem se. Rozpomněla jsem si, že se mi o něm zdálo a to ještě před tímhle vším, co se stalo. Démon s tygrovaným vlkem. Stáli uprostřed místnosti a Démon se usmíval.

„Ahoj Mio. Dlouho jsme se neviděli. Posaď se na postel, udělej si pohodlí.“ Chtěla jsem se otočit a utéct, ale něco mě donutilo, abych ho poslechla. Stěžka jsem dosedla a on vedle mě. „Něco pro tebe mám.“ luskl prsty a vlk přinesl polštářek, na kterých se nosí královské prsteny, ale na tomhle polštáři žádný prsten nebyl. „Víš, jak se s tím zachází? Ne? Tak já ti to ukážu.“ Vzal žiletku a moje zápěstí. Přejel s ní po zápěstí. Nejdřív lehce, kapičky krve dopadaly na moje stehno, rozpíjely se po bílé nemocniční košili. Potom řezal silněji a silněji až mi z ruky tekl proud rudé krve. Slzy mi stékaly po tvářích. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout. „Je ti to příjemné, že ano?“ a já jsem se jen slyšela říkat: „Ano je, pokračuj...“ a vyhrnul mi košili a začal mě řezat na stehnech. Uvnitř jsem se dusila tou ukrutnou bolestí, ale můj hlas pořád opakoval tu stejnou větu: „Zbav mě života, zbav mě ho...“

Po nějaké bolestné chvilce se něco ve mně hne. Vztek. Ale tak velký, že s sebou začínám škubat. Už nechci, aby mi někdo ubližoval! Už ne! Začnu potichu, vztekle říkat: „Ty jeden hajzle zasranej, dej tu žiletku pryč než napočítám do tří.“ Démon se na mě překvapeně podíval. „Už se ti to snad nelíbí?“ ale nepřestával mě dál řezat. Prudce mu chytnu ruku a podívám se mu do očí. „Jedna, dva, tři...! A seš mrtvej!!“ vrhla jsem se na něj.

Trochu delší, ale snad se líbí, už jde do tuhýho! :D