Čiré zoufalství

7. Ztráta

Na druhém konci bylo ticho. Cvakl se sluchátkem a já jsem se chtěla jenom zhroutit na zem. Když už jsem si myslela, že se tu svalím a začnu tu jak malá bulet, dveře se otevřeli a v nich stál Deny. V obličeji měl nevěřící výraz, mračil se jak kdyby jsem byla nějaký nechutný odpad. Chtěla jsem ho obejmout, ale on mě prudce odstrčil a já na něj jen vyděšeně zírala. „D-deny... " zakoktala jsem plačtivě a začaly mi téct slzy po tvářích. „Co tady pro Boha děláš?! Máš být v léčebně! Zabila jsi toho kluka!" rozkřikl se. „Snad si nemyslíš, že jsem to byla já! Já to nebyla, prosím! Musíš mi věřit, prosím!" to už jsem hystericky řvala. „Jak ti mám věřit, když všechny důkazy jdou proti tobě?! Jo, ze začátku jsem tomu věřit nechtěl, ale když mi předložily fakta a důkazy, nemohl jsem jim nevěřit, to prostě nešlo a sakra seber se a přestaň tu řvát!!" tohle mi dalo takovou facku do ksichtu, že jsem se otočila a utíkala jsem tmavou ulicí dál. Tohle není ten Deny, kterého jsem znala. Matka taky už není taková jaká bývala. Chtělo se mi ječet na celý svět, jak je zasranej a že to není fér.

Zastavila jsem se na nějakém rohu a dřepla si, zády se o přela o zeď a brečela. Strašně moc, až jsem se styděla. Nikdo mě nechce, nikdo mě nemá rád. Pane Bože já jsem taková husa! Proč jsem si myslela, že mi Deny bude věřit, když mi nevěří ani vlastní matka?! Teď by bylo dobré vymyslet co dál. ,,Ale zlatíčko copak tady děláš?" ozval se postarší ženský hlas a vzhlédla. Stála u mě stará paní v ruce nákupní tašku a té druhé hůlku. ,,Dítě, pojď se mnou." Chvilku jsem jen na ní koukala, ale pak jsem se zvedla s tím, že už nemám co ztratit. Šla jsem za tou kulhající paní až k jejímu bytu. ,,Drahá, nestůj tu a pojď dovnitř." ,,Proč mi pomáháte? Je tolik jiných lidí, co jsou na ulici." ,,Ale jen ty jsi tak mladá a bezmocná, pomůžu ti." Tak to jsem teda zvědavá. Stoupali jsme po schodech. ,,Proč nejedeme výtahem? Bylo by to pro vás lepší, ne?" ,,Ten výtah už nejezdí dlouhá léta." zašeptala potichu a já si uvědomila, že mi běhá mráz po zádech. Schody byly kamenné, ale kdyby byly dřevěné, tak by ještě naschvál vrzaly, aby tomu dodaly extra děsivou atmosféru.

Její byt byl maličký a ponurý. Závěsy zatažený, nikdo neviděl sem a nikdo ven. Chodba malá a dveře do koupelny otevřené, panovala tam ještě vetší tma, než v celém bytě. Obývák byl skromně zařízený: dvě křesla a malá televize. Kuchyň byla zařízená už o trochu víc, dvě židle a dva stoly, které vypadaly jako sto let staré, každé škrábnutí je zaznamenané v tmavém dřevu. Linka, dřez, lednička. Všechno bylo tak staré, jako by jsem se vrátila v čase o padesát let zpět.,,Určitě jsi už unavená, jestli chceš můžeš se vyspat v ložnici, jsou tam dvě postele." Proč mě tak zahání, abych si šla už lehnout? Všimla si mého pochybovačného pohledu a rychle dodala: ,,Teda jestli chceš nebo jestli se chceš umýt, můžeš, nebo taky najíst." Pocítila jsem z dneška obrovskou únavu, jak ze mě vyprchal všechen adrenalin. ,,Já si půjdu asi teda lehnout." usmála se na mě a odhalila tak řadu né moc hezkých zubů.

Prošla jsem obývákem k ložnici. Byly tu dvě postele. Svalila jsem se na tu první a začala pomalu usínat. Vzbudilo mě zaskřípání parket, prudce jsem otevřela oči, ale ani se nehnula. Srdce mi začalo tlouct, jak zběsilé. Ucítila jsem závan vzduchu a pak ostrou bolest na krku, když jsem tam vystřelila s rukou, tak mi ji někdo přimáčkl k polštáři a já znovu pomalu usínala. ,,Děkuji, že jste nám zavolala, je velmi nebezpečná. Tady máte odměnu." To jsem slyšela jako poslední.

Další díl :D Znovu mě to začalo bavit, takže bych měla dost nápadů :)