Povídka na téma cestování - Rusko pro PinaCollada_21.
Povídka
,,Babi,je ti dobře?" Zeptala jsem se. Babička neměla moc ráda výšky, takže cesta z Česka do Ruska pro ní nebylo to pravé ořechové. V hale, která byla svou velikostí téměř otevřený prostor,jsme obě dvě stálý,a rozhlíželi se po příbuzných. ,,Je mi dobře,Kalin. Po pěti letech zase v Rusku. To je něco!" Babička pocházela z Ruska, přímo z Moskvy. Žila tu do svých dvaceti,ale pak se s dědečkem odstěhovali do Čech, protože měli jakési konflikty. Takže jednosměrná letenka za příbuznými.
Já v Rusku už několikrát byla a domluvím se. Sice mi čas od času vypadne slovíčko ale většinou je to slovíčko které rozhodně nepoužíváte v běžném rozhovoru.Chvíli jsem přemýšlela že bych v Rusku i žila,ale došlo mi, že rodinu neopustím ani kdyby chtěli. Rozhlédla jsem se po letišti,jestli někde neuvidím Marii nebo Reu. Měli nás vyzvednout. Po hale plné lidí je těžké něco zahlédnout. Nevidím přímo je,ale obrovskou ceduli s nápisem ,, Když zakopnu tak ten schod musí být o dva milimetry vyšší" myslím, že jsem je našla. Naše obliba Teorie Velkého Třesku jim vlezla na mozek. S babičkou dojdeme k těm,kteří drží tu ceduli. Cesta pralesem v kterém nemůžete překážky jednoduše přesekat, protože by si mysleli že jste psychopat když jen tak přeseknete člověka vejpůl,je těžká,ale cíl je krásný.
,,Kalino Sauková,ty jsi tak vyrostla!" Cvrlikala teta Oliva. Je to ta teta, která vás nepustí z obětí a do rukou vám cpe čokoládu. Ta teta,za kterou jedete kdykoliv něco potřebuje,aby vám náhodou místo čokolády nedala odjištěný granát. Mám jí ráda, ostatně jako všechny příbuzné, ať v Česku, Rusku nebo třeba ve Francii kde mám taky příbuzné.. ,,Ahoj teto! Od šestnácti nerostu. Možná jsem trochu vyrostla do stran ale..." V tu chvíli jsem zase v objetí. Tentokrát Rea,Marie a Světlana. Všem třem je stejně jako mě,ale v nějakých oblastech zapomněli dospět. Například mě pořád objímají jako kdyby jim bylo maximálně šest. Takže jako to dělám já. ,,Lino! Hned jak budete mít kufry doma tak pojedeme do toho obchodu se zvonečky. Mají tam spoustu nových! A nějaké jsme ti i koupili když jsi tu nebyla, protože byly moc hezké nato,aby si je neměla. " Dříve jsme spolu trávili spoustu času hraním online her. Byl to jediný způsob jak se na dálku vidět. Já jim v té době ne všechno rozuměla,ale základy jsem uměla. Proto jsem taky mistr vět typu Мари, прячься! Мы под огнем! Лайт, у тебя есть снайперская винтовка? Стрелять! Рео, вот аптечка дляМари, прячься! Мы под огнем! Лайт, у тебя есть снайперская винтовка? Стрелять! Рео, вот аптечка для Мари, прячься! Мы под огнем! Лайт, у тебя есть снайперская винтовка? Стрелять! Рео, вот и аптечка! (Marie, schovej se! Jsme pod palbou! Světlo, máš odstřelovací pušku? Střílej! Reo, tady je lékárnička!)
Zmáčkla jsem je. ,, Děkuju. Určitě se tam musíme podívat. Hrozně dlouho jsem tam nebyla! Zvonečky mám ráda! Vy jste nezapomněly!" Měla jsem radost. Doma mám už přes 150 zvonečků a další by se hodili. ,,Na to jak si koukal na ty zvonečky nejde zapomenout" usmála se Světla.
Babička s tetou se pozdravily, krátce objaly. V tlačenici bylo téměř nemožné sostat se ven. Hala sice měla obrovské rozměry y,ale stejně tu je moc lidí. Venku v dodávce už čekal strejda. Není to ten typ který vám převypráví celý svůj život za dobu,co jsi tu nebyla. Krátce nás obě obejmul, řekl ahoj a dál nic. Ale pomohl nám naložit kufry. To se musí nechat. Jeli jsme ulicemi Moskvy až před dům. Byl to krásný dům. Dvoupatrový se zahrádkou a terasou z druhé strany,kde na vás nikdo nevidí. Strejda a teta nám pomohli s kufry. Já z nich málem dostal kýlu,i Když jsem v něm měla jen základní věci, i když oni vypadali že by vzali další dva a možná ještě víc. Dostaly je do pokoje pro hosty,kde budeme spát, babička na posteli, já na gauči. Po chvíli jsme už vyrazily na Rudé Náměstí. Bylo to moje nejoblíbenější místo na světě, hlavně v zimě. I přes návaly lidí,je to zu krásné. Strejda nešel, nemá rád návaly lidí které všude bývají. Chápu ho,na některých místech to vypadá jak hromada lidských těl. Živých samozřejmě...
Propletli jsme se uličkami se suvenýry,restouracemi a mám pocit že jsme minuli i taneční klub. Všechny byly malinké,ale to jim dodávalo kouzlo. No řekni, koupíš si známku rádši v třípatrovým obchodním centru nebo v malém stánku na rohu ulice. Cesta na Rudé náměstí z tetina domu se nedala zapamatovat. To, že si jí všichni až na mě pamatují je náhodou,ne paměti, náhodou... I když všichni tvrdí opak,ale já to mám takhle.
,, Zlatíčko,je čas oběda,nezastavíme se někde? Je tu tolik krásných restourací." Měla pravdu. Je tu spousty a spousty restourací. Malé velké, tradiční ruské,naproti nám byla i restourace Dobrého Vojáka Švejka,aneb rusky Ресторан Бравого солдата Швейка.
,, Dobře teto. Co třeba... Tamta." Ukážu přesně na tu klasickou českou. Mně sice bylo jedno kde budeme obědvat. Ať jsme kde chceme já si dávám jenom salát. Jsem hold po matce která nic jiného nestráví.
,, Dobře,Lin. Jen pojď, pojď!" Teta nás všechny zahnala dovnitř. Servírka si nás okamžitě všimla a informovala nás o volném stolu na terase. Rychlostí jsem si prohlédla restouraci. Na stěnách byly věty z knížek typu "Tak paní Mülerová, vypadá to, že nám zabili Ferdinanda."(Je to dobře?)Teta neváhala a přijala. Zahrádka byla moc hezká, na plotech měla posazené květináče s maceškami. V každém květináči byla i malá Česká vlaječka. Ale hlavně měla výhled na kopulatou věž, většinou hlavním cílem návštěvy Rudého Náměstí. Vydechla jsem úžasem. Dlouho jsem tu nebyla, takže mě to ohromilo víc než tetu s babi a holkama. Ty si jí pravděpodobně vůbec nevšimly. Ťukla jsem ramenem do Mari a ukázala na věž. Připadala jsem si jak neandrtálec.,, Krása,co?" Okomentovala to. Servírka nám dala nápojový lístek. Nebyl moc dlouhý protože u věčiny bylo : dle denní nabídky.
Já vsadila na známé. Šopský Salát s Bezinkovou Domácí Limonádou nic nezkazí. Nikdy. Zbytek jídel co přinesli na stůl sem z většiny nepoznávala,ale všem chutnalo. Teta a Světla si daly i pivo, které já nepiju, protože nemám ráda hořké věci. A obecné alkohol.
Nezdrželi jsme se moc dlouho. Najedly jsme se, dopily, zaplatily (účet mi málem vypálil oči) a hned jsme mířili na náměstí. Jediný krámek který jsem si pamatovala,byl právě ten se zvonečky. Patřil mezi ty větší,ale stále turistické. Zvenku měla béžové stěny a okolo dvou oken modré pruhy. Tedy,on to byl obchod keramikou ale byly tam i zvonečky, takže...
Uviděla jsem jeden celkem malý,na kterém bylo nakreslené slunce s točitými paprsky na fialovém pozadí. Vypadal jako znak království z kterého pocházela Locika. Zapomněla jsem jméno království a pamatuju si,z jaké je pohádky,pro mě úspěch.Zvedla jsem ho a zhoupla jím ze strany na stranu. Ozval se cinkavý zvuk. Byla to láska na první zazvonění. Asi už tu byl dlouho a už ho potřebovali prodat, protože byl téměř zadarmo. U pultíku jsem vložila milé paní do ruky peníze a s úsměvem že mám nový zvoneček, jsem odešla z obchůdku. Myslím, že sem za měsíc co tu budu ještě zavítám. A možná vykoupím zvonečky... Zašly jsme i do dalších obchodů.
Maru,Reu i Světlu doslova bavilo nakupovat a pravděpodobné i utrácet. Já jsem si také nekoupila jen zvoneček. Narazila jsem dokonce i na malou zvonkohru kterou jsem tam nemohla nechat. V obchodním domě jsme pobíhaly z místa na místo a hodnotily šaty na škále od 1 do 10. Mně se líbily na desítku jen jedny. Černé s výkrojem u ramen, sukní do půli stehen a zlatým řetízkem na místo pásku. Věděla jsem, že nesmím utratit všechno první den,ale stejně skončili u mě ve skříni.
Když jsme po několika hodinách vyšly ven, cítila jsem se tu už jako doma. Teď konečně nastal okamžik kterého jsem se nemohla dospat. Chrám Sv. Vasila Blaženého v celé své kráse. Rozhlédla jsem se po celém Rudém náměstí a chvíli mi ttvalo než mi došlo,co mi tu nahraje. Lidi. Bylo jich tu málo. I na středu večer jich tu bylo málo. Znovu se mi z té nádhery zatajil dech. Uvědomila jsem si že nedýcháme,a zhluboka se nadechla. Byl tak ohromný. Cítila jsem z něho takové stáří a dá se říct respekt. Něco jako z Orloje. Člověk může být kde chce,ale tohle musí být jedna z nejhezčích věcí co kdy viděl. U mně to tak bylo,a pravděpodobně i dlouho bude. Tetin hlas mi v tu chvíli oznámil :
Добро пожаловать в Россию, Калино, добро пожаловать в Россию.
___
Doufám že se líbilo <3 a že to vystihuje termín : krátká povídka na téma cestování
