some call it art (POZASTAVENO)

VIII.

Upozorňuju předem, že tahle část je poněkud delší. :D :) Pokud jste si mysleli, že předchozí části byly nuda, tak vás můžu uklidnit, zas tak klidný to nebude. ;) 

Jinak, jaký je zatím váš názor na Delaine a Luka? Co se Vám na nich líbí/nelíbí? Určitě se se mnou podělte se svým názorem do komentářů, budu za to nesmírně ráda. :)

                                                                                     Delaine

Delaine

Nějak se nepoznávám za to, že jsem souhlasila s tím, že s Lukem půjdu. Pořád jsem si k němu nevybudovala důvěru. Štve mě, jak se chová a i když už dal najevo, že se přece jenom umí chovat hezky, pořád v něm vidím toho spratka.
  A puberťáka.
  A taky se nehodlám zamilovat. Vím, že by mi to akorát uškodilo a větší porci depresí do života vážně nepotřebuju.
  Když už jsem si myslela, že se mi aspoň trochu podařilo myšlenky umělecké duše, mozku a srdce zahnat do pozadí, přihnaly se opět a nedaly mi prostor si rozmyslet, co vlastně chci.
  Už ani sama nevím, co jsem to za člověka.
  Konečně, konečně, konečně, ano! Aneb srdce mělo radost jak nikdy předtím.
  Teď už jenom vymyslet, jak to udělat, aby se ti na to plátno vešel… Umělecká duše měla jasno.
  Kristova noho, to jsme zase dopadli… A nakonec mozek, který už vůbec nechápal, co se se mnou děje.
  Když pominu tvrzení umělecké duše a dám si ten zbytek tak nějak dohromady…
  Ne, já nechci být jak dnešní puberťačky. Nebo hlavní hrdinky dívčích románů.
  Ale i proti své vůli jsem musela přiznat, že se mi Luke vcelku líbí. Možná ne úplně povahově, ale vzhledově docela.
  Proboha, Delaine, kdy jsi klesla tak hluboko pod svou úroveň?
  Co už, teď se tomu jen nepodvolit.

Se spoustou obav jsem čekala, že mě Luke vážně zatáhne do nějaké špinavé díry, kde mě znásilní, jako by to nic nebylo, ale když se zastavil v parku u dřevěné lavičky, pochopila jsem, že už jsme asi na místě.
  Park velkých rozměrů plný zeleně a obklopený spoustou vysokých stromů. Už bych málem zapomněla na to, jak je příroda nádherná.
  Luke si sednul na oprýskanou lavičku a zaklonil hlavu. Říkala jsem si, kolik toho asi ta lavička už musela zažít. Kolik párů na ní zažilo romantické chvíle, jestli ji už někdy opravovali a jak dlouho tady asi ještě bude.
A taky, že tady bude asi delší dobu, než já.
  Dala jsem ruce v bok a zhluboka se nadechla. Sice jsem každý den malovala s oknem otevřeným dokořán a čerstvý vzduch se ke mně hrnul v podstatě pořád, ale ten pocit být venku po dlouhé době…
  Přišla jsem si jak jeskynní žena.
 
Luke ke mně po chvíli zvedl hlavu a překvapeně zvedl obočí. Pak si mě změřil od hlavy k patě. Což mu moc dlouho netrvalo, jelikož jsem malého vzrůstu a občas si říkám, zda nejsou trpaslíci moji ztracení příbuzní.
  To mi připomnělo, že lituju toho, že nemám sourozence.
  „Ty si nesedneš, Del?“
 Del. Aha. Takže teď už nejsem kotě, pusa ani princezna, ale Del.
  Ani zkráceniny mého jména jsem neměla příliš v lásce, ale pořád mi to vyhovovalo více, než tyhle otravné přezdívky.
  Sedla jsem si vedle něj, ale do bezpečné vzdálenosti. Přitom jsem se dívala přímo před sebe a zaměřila svůj zrak na psa, který zrovna utíkal za letícím špalkem dřeva hozený jeho majitelem. Když špalek dopadl na travnatou plochu, pes ho sebral a hrdě ho nesl majiteli zpět.
   
Když si Luke všimnul, že si od něj udržuju dostatečnou vzdálenost, přisunul se blíž ke mně a navíc si provokativně opřel levou ruku o opěradlo lavičky.
  On po mně vážně chce, abych ho nenáviděla.
  Posunula jsem se ještě dál až skoro na kraj lavičky. Tentokrát zůstal sedět na místě a jen mě pozoroval. Zase se kousal do rtu.
  Pousmála jsem se. Zkouší flirtovat, ale ani v nejmenším se mu to nedaří.
  Musím se pochválit, hraní si na nedostupnou mi vždy šlo.
   Vzápětí však poloúsměv vystřídal výraz naprostého zmatení, když Luke zvedl své nohy ze země (které byly mimochodem pomalu delší než já) a položil si je na lavičku. Jeho chodidla mi přistála na klíně.
  Co to, sakra, dělá?
  Věnovala jsem mu zamračený pohled, on se na mně však jen zaculil a založil si ruce na prsou.
  „Máš pohodlí?“ řekla jsem. Luke mi nedal moc na výběr s tím, kam bych měla dát ruce, tak jsem si je prostě jenom založila na prsou stejně jako on.
  „Maximální. Už jenom to cígo by to chtělo.“
  Protočila jsem panenky. Musí při každé příležitosti kouřit?
  Evidentně si všiml mého nechápavého výrazu a nahlas se zasmál.
  Štvát mě, to taky umí výborně.
  „Je něco v nepořádku, princezno?“
  Měla jsem pocit, že už se mi samým vztekem z těch jeho puberťáckých přezdívek začne kouřit z uší, ale rozhodla jsem se zachovat klidnou hlavu.
  „Nechtěl jsi mi náhodou něco říct?“ otočila jsem k němu hlavu. Jeho pohled směřoval na pravou stranu a nemohla jsem přesně určit, kam se vlastně dívá.
  V podstatě koukal do blba, tak nějak.
 
Luke sebou trhnul, jako by se něčeho lekl. „Co? Jo, něco říct…no, kde bych tak mohl začít?“
  Povzdechla jsem si a trochu začala litovat toho, že jsem se vůbec rozhodla s ním jít. Ano, je tu vážně pěkně, miluju parky, ale že by se mi chtělo poslouchat jeho stížnosti na život nebo něco v tom smyslu, to se mi doopravdy nechce.
  Luke shodil nohy z mého klína a sedl si vedle mně tak blízko, až na mně byl v podstatě namáčknutý. Začala mnou pulzovat velká dávka nervozity a on musel hned poznat, že se cítím nepříjemně, ale nevypadal, že by ho to příliš trápilo.
  Nevěděla jsem, jestli ho mám praštit nebo jenom zamumlat něco ve smyslu, jestli by se nemohl odsunout kousek dál (třeba na druhý konec lavičky, to by mi vyhovovalo asi nejvíc).
  Namísto toho jsem jen zatnula zuby a dívala se přímo před sebe.
 
Luke se z ničeho nic nahlas rozesmál, což mě znervóznilo ještě víc a v tu chvíli jsem si přála, aby se vražda stala legálním činem a nebyla trestána.
  Po chvíli však k mé úlevě přestal. Sepnul ruce a podepřel si jimi hlavu. „Znervózňuju tě, kočko?“ hlavu otočil ke mně. Proti své vůli jsem se mu musela podívat do očí. Na tváři mu tkvěl hravý úšklebek.
  Znám ho pár dnů a už jsem si k němu vypěstovala takovou nenávist, jakou bych si nejspíš plánovala už několik týdnů dopředu pro svého největšího nepřítele.
  Nakonec jsem řekla to, co jsem chtěla říct už od prvního dne, co jsem ho uviděla. „Jdi do prdele, Luku.“
  Jeho reakcí bylo další zasmání. „Dobře, dobře. Tak já ti teda povím svůj příběh, když o to tak stojíš.“
  Znovu jsem protočila panenky a došlo mi, že tentokrát už vážně nic nenadělám.
  Luke se narovnal a pravou ruku si opřel o opěradlo lavičky. „Za sedmero horami a za sedmero řekami,“ začal vyprávět tónem, jakým vyprávěl kde jaký vypravěč. Pečlivě vyslovoval každé slovo. „žil tehdy ještě úplně malý klučina jménem Luke.“
 
Stiskla jsem pevně rty a bojovala s touhou se zasmát. Nakonec jsem se ale jen na krátkou chvíli zasmála a dloubla Luka do žeber. Už teď je mi leccos jasné. Především to, že si umí získat pozornost holky.
  „Tak jo, tak jo,“ řekl.
„Určitě bys nejradši slyšela nějaký srdceryvný vyprávění, kvůli kterýmu by ti pak na konci tekly slzy proudem a tvoje oční linky by se pak rázem proměnily na líčení KISSáků.“
 
Nad tímhle přirovnáním jsem se musela na vteřinu uchechtnout. Ale i přesto jsem se obávala toho, co se mi chystá říct. A stále mě udivovalo to, že se chystá svůj životní příběh sdělit holce, kterou sotva zná.
 
„Do mých čtyř let jsme bydleli v Sydney, pak jsme se přestěhovali sem, do Gainesville, protože tady žije moje teta a nám, nebo teda spíš mým rodičům, připadalo Sydney hrozně rušný. Ale teď už zpátky k té zajímavější části.
   Luke byl už od malička miláčkem celé rodiny,“ mluvil o sobě ve třetí osobě. „jak by taky nemohl. Všichni to poznali už od prvního pohledu. Blonďatej, modrý oči, roztomilá tvářička. Do toho ještě ďolíčky. Celý příbuzenstvo se nade mnou doslova rozplývalo! Vždycky věnovali víc pozornosti mně, než mýmu staršímu bratrovi, kterej si to vždycky hrozně bral k srdci. Ale to bylo deset let zpátky.“
  Luke se na pár vteřin odmlčel.
  „Pak začal Luke chodit do školy. A to přicházíme k části, kdy si dobrovolně úplně posral život.“
 
  Nervozita ve mně začala narůstat neuvěřitelným tempem a obávala jsem se, že pokud bude Luke čekat, že mu po dovyprávění jeho příběhu řeknu svůj názor, tak nebudu schopna slova.
  Proto jsem jen upírala svůj pohled do země a ani se nehnula.