some call it art (POZASTAVENO)

IX.

Další část je po delší době tady! Omlouvám se (té trošce lidí, co tohle čte :D :), že teď dlouhou dobu nebyla další kapitola, ale, prostě škola, znáte to... :) 

Budu vám neskutečně vděčná za každý vote či koment! :) Enjoy. :) 

I přes svou vůli jsem zalapala po dechu z toho, jak mě Lukův příběh zaskočil.
  Měla jsem nějaké tušení, že nebude zrovna největší svatoušek a že holky se na něj lepí, ale že se v podstatě ke všem choval takhle lhostejně, mě dorazilo.
  V mojí hlavě se dohadovalo několik hlasů. Nezaznamenala jsem všechny, ale jeden si pamatuju. Říkal jednoslovnou a naprosto výstižnou odpověď.
  Uteč.
  Ne, pomyslela jsem si rozhodně. Ještě ne. Počkám si na to, co mi řekne dál.

  Luke stále jen seděl, díval se před sebe. Ta napjatá atmosféra mezi námi by se dala krájet. Po chvilce mlčení, která se mi zdála nekonečná, se na mně podíval. Odolávala jsem touze mu pohled oplatit, dívala jsem se přímo před sebe s vážným výrazem.
   Sice jsem napjatou atmosféru nezažila ani nepamatuju, avšak to ještě neznamenalo, že mi nevadila nebo že bych ji snad neměla ráda.
  Nenávist bylo slabé slovo. A zrovna v tuhle chvíli bych uvítala, kdyby existovala schopnost neviditelnosti.

„Delaine? Mám už mlčet nebo-„
„Ne,“ odsekla jsem, možná až příliš rázně. Snažila jsem se ze všech sil, aby můj hlas zněl co nejklidněji a nejvyrovnaněji, ale Lukovi bylo určitě jasné, že klidná a vyrovnaná rozhodně nejsem. „dopověz mi to. Chci slyšet ten zbytek.“

Sehnul se, opřel si lokty o kolena a schoval hlavu do dlaní. Mělo mě napadnout, že pro něj to taky zrovna není nejjednodušší vyprávět, co všechno už za svůj život stihnul. I přesto, že při vyprávění vypadal, jako by ho to vůbec netrápilo.
  V duchu jsem pokárala sama sebe.
  „Dobrá tedy,“ promluvil. Jeho hlava už nebyla schovaná v dlaních, teď si ji podpíral rukama.

„Po tom, co jsem se vzpamatoval natolik, abych mohl aspoň promluvit smysluplnou větu, jsem nahmatal v kapse mobil. Nebylo to ale úplně jednoduchý, protože jsem pořád byl celkem mimo a třásly se mi ruce. Mobil mi pak málem vypadl z ruky. Tak tak jsem vytočil Alyssonino číslo.
  Zvedla mi to ani ne po třech zvoněních,“ krátce se zasmál, jen tak pro sebe. „to je děsivý, jak si to pamatuju… No, nic. Pokračuju dál.

I když jsem ji ještě neviděl, už teď jsem věděl, že se usmívá jak na měsíc. Poznal jsem to podle tónu jejího hlasu.
  ‚Už jsi to našel?‘ zašvitořila mi tehdy do mobilu.
  Lapal jsem po dechu a zdálo se mi, že celý mý tělo je v plamenech. Nedokázal jsem jí odpovědět klidným tónem.
  ‚Jo,‘ odpověděl jsem jí tedy roztřeseným hlasem a víc neříkal.
  Čekal jsem, že i ona bude mlčet, ale ona mi vzápětí řekla, ať vejdu dovnitř, že bude hned u mně.
  Sebral jsem to minimální množství odvahy, který mi zůstalo a otevřel dveře do toho podniku, kterej jsem už teď nenáviděl. Ruce se mi tehdy potily tolik, že jsem se divil, že mi z nich nezačalo kapat.
  V životě se ve mně neusídlilo tolik strachu, jako tehdy.

  Nemýlil jsem se. Ten podnik nejenom že vypadal odporně zvenku, ale vypadal odporně i zevnitř. Doteď to mám před očima. Kýčovitý růžový osvětlení, u tyče se svíjely holky, u kterých se radši ani člověk neodvážil pomyslet, kdy naposledy jedly. Měly na sobě krajkový spodní prádlo a lodičky. Na vteřinu jsem se jim podíval do obličeje.
  A zhrozil se tím, že jsem nic neviděl.

Ty holky fungovaly jako roboti. Byly naprogramovaný dělat jenom to, co se jim řekne, neodmlouvat, nestěžovat si. To všechno doprovázený kamenným výrazem, popřípadě nacvičeným svůdným úsměvem.  Když udělaly něco, co vyhovovalo jim samotným, mohly se se svou podřadnou, špatně placenou prací, rozloučit a skončit zase jako… odpad. Pravda, pořád můžou ‚šlapat‘ i na ulici, ale to je zase riziko, že za svou ‚práci‘ nedostanou zaplaceno, někdo je zmlátí za to, když nebudou chtít udělat to, co chce ta druhá strana, nebo, v tom úplně nejhorším případě, můžou narazit na novodobýho Jacka Rozparovače.

  Za tu krátkou dobu, co jsem se na ně díval, se na mně jedna z těch holek stihla podívat a usmát se na mně. Žádnej upřímnej úsměv, byl to jeden z těch hranejch úsměvů. Jako by jím říkala: ‚Pojď si užít‘.
  Zatímco jsem se pořád ještě nevzpamatoval z toho počátečního šoku, kterej mi byl naservírovanej až pod nos, objevila se u mně Alysson. Byl jsem tak mimo, až jsem si jí skoro nevšiml, pokud by mi rukou nezamávala před obličejem.
  A to byla další rána.

  Za tu dobu chození s Alyss jsem si zvykl ji vidět v pěkně odvážným spodním prádle. Pokaždý, když jsem ji v nějakým viděl, musel jsem sám sebe podrobit zkouškou. Ta spočívala v tom, jestli se dokážu krotit a jen tak toužebně koukat nebo to rovnou vzdát a vrhnout se na ni.
  Ale tentokrát jsem byl všechno, jenom ne nadrženej.
  Naštvanej, znechucenej, smutnej, zaskočenej… A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

  Ze všech sil jsem se snažil se na Alyss podívat normálně, ale nešlo to. Musel jsem vynaložit neskutečný úsilí, abych se jí vůbec mohl podívat do očí.
  Ale měl jsem štěstí, protože si mýho šokovanýho výrazu zřejmě nevšimla. Nebo byla spíš tak natěšená, až mi všechno popovídá, že to ignorovala.
  Vlepila mi pusu na tvář a než jsem se nadál, chytila mě za ruku a někam vedla.

Ale tentokrát jsem naštěstí stihnul včas zareagovat.
 ‚Ne‘ odsekl jsem jí tehdy, možná až příliš rázně, než jsem původně plánoval.
  Alysson vůbec nevypadala zaskočeně. Pořád se na mně usmívala a odpověděla mi na to, že klidně můžu zůstat ‚tady‘ a sledovat ji, jak tančí. Samozřejmě, že myslela ten tanec u tyče.

  Rozdejchával jsem to. Všechno. To, že Alysson nevidí, jak mi je, že se tohle vůbec děje, že to došlo tak daleko…
  Neměl jsem už vůbec žádnou sílu na to, abych cokoliv říkal. Namísto toho jsem se jen otočil k východu a když už jsem otvíral dveře, Alysson za mnou přiběhla na vysokých jehlových podpatcích. ‚Kam jdeš?‘ zeptala se. Snad poprvé jsem v jejích očích viděl skutečný zklamání.
  Bolelo mě to. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle. Ale něco mi prostě říkalo, že bude jenom nejlepší to nechat plavat.
 
  Doteď mám před očima to její zklamání. Vysávalo to ze mě duši, ale nesměl jsem to dát najevo.
  Vzal jsem jí tehdy obličej do dlaní a chvíli na ni jen tak koukal. Nikdy jsem o holce neprohlásil, že je nádherná. Alysson byla moje ďáblice. Takový okořenění života, který mi po dlouhou dobu chybělo. A když jsem se rozhodl ji dobrovolně opustit, znamenalo to, že můj život bude zase ten stejnej, nudnej jako předtím. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo zrovna takhle. Brzo a hlavně, úplně špatně.
 
  Díval jsem se na ni, po chvíli jsem od ní odtáhnul ruce a zastrčil si je do kapes. Poslední slova, co jsem jí řekl, když jsme se naposledy viděli, byly: ‚Sbohem, Alyss. Snad sis zvolila cestu, která ti bude vyhovovat.‘ a s tímhle jsem odešel z tý odporný barabizny.“