some call it art (POZASTAVENO)

X

AHOJ! Moc se omlouvám, že jsem dost dlouhou dobu nepřidala novou kapitolu, ale jaksi nebyl čas a vlastně i nálada a nějakou dobu jsem postrádala inspiraci. Snad mě chápete. :) Ale to jsem se rozhodla změnit a proto se snad po třech měsících vracím s novou kapitolou. Budu ráda za každou hvězdičku, či koment. Hezké počtení přeji. :)

Luke

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se rozhodl celý svůj příběh říct holce, kterou znám sotva pár dní.

  A ona mě ještě k tomu nenávidí. Vůbec nevím, do čeho jsem se to pustil a proč a hlavně, co bude následovat.

  Upřímně, vůbec jsem se jí nedivil, že mě nenáviděla a byla na mně tak jedovatá. Vždyť já jsem jí vtrhnul do jejího klidného života jako by se nechumelilo. Nejspíš kvůli mně zkazila i její obraz, který kreslila zrovna tehdy, když jsem nevědomky zabloudil k jejímu domu.

  Proč jsem to vlastně udělal? Co z toho mám? Proč zrovna Delaine?

  Vůbec nevím.

  Možná proto, že je tak odlišná. Když jsem ji uviděl poprvé, pomyslel jsem si: „Umělkyně. Umělci mají spoustu závažných problémů. Možná, když jí řeknu svůj příběh, pochopí mě a poskytne mi nějakou radu."

  Jenže mi nějak nedošlo, že si s největší pravděpodobností nebude chtít poslechnout příběh člověka, který ji pronásleduje, provokuje a ona ho zná sotva chvíli.

  Nadal jsem sám sobě za to, že jsem tak naivní. Proč si neustále za něco nadávám? Pomůže mi to vůbec někdy?

  Ne.

  Vytrhnul jsem sám sebe z myšlenek a podíval se na Delaine. Chtělo se mi pousmát nad tím faktem, že se ze všech sil snaží nedát na sobě najevo, že je z mého příběhu znepokojená a má obavy. Vždycky jsem totiž měl tu „schopnost" se smát nad věcmi, které ve skutečnosti vůbec k smíchu nebyly. Jsem naprosto zvrácený člověk.

  Delaine se na mně za celou tu dobu, co jsem vyprávěl, ani nepodívala. Pohled upírala před sebe a ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi zjistit, jestli se dívá na strom nebo někam úplně jinam. Kolem nás se stále něco dělo. Od běžců po páry, kteří se usadili na lavičku kousek od nás a užívali si přírodu okolo a přitom se na sebe zamilovaně koukali.

  Upřímně jsem jim to záviděl.

  Ovšem teď můj pohled padnul na kluka přibližně v mém věku. Seděl v trávě a plně se věnoval kresbě staré oprýskané lavičky, která odpočívala kousek od něj. Lavičce chybělo jedno dřevěné prkno na sezení uprostřed, takže na ní nikdo neseděl. Kluk seděl v tureckém sedu s blokem na klíně a každou chvíli odlepil zrak od bloku, podíval se na lavičku a znovu upřel zrak na blok, na který něco načmáral tužkou. Okamžitě jsem si při pozorování jeho vzpomněl na Delaine a vzápětí mi došlo, že jsem se jí ani nezeptal na to, co maluje, proč maluje a jestli taky na malování používá něco jiného, než tempery a vodové barvy.

  Mohl bych teď. Ale to už by mi asi Delaine uštědřila jednu nebo dvě facky.

  A facka je teď to poslední, co v životě potřebuju.

  Seděla na druhé straně lavičky, v dostatečné vzdálenosti ode mně, rovná jako pravítko, celá bledá a obličej jí zdobil akorát tak kamenný výraz. Začal jsem se obávat toho, že tady přede mnou buď hodí šavli nebo jí úplně dojdou slova.

  Protože potom bych byl úplně v koncích.

  Posunul jsem se na lavičce o kousek blíž k ní, abych viděl, jestli to s ní něco udělá. Nic. Ani se nehnula. Jen dýchala.

  Poklepal jsem jí na rameno. „Není ti nic?"

  Trhla sebou, jako by jí někdo dal elektrický šok, několikrát zamrkala a vydechla. Ještě několik vteřin mlčela a pak zamumlala: „Jo, jo, jsem v pohodě. Už jsi to dopověděl?"

  Nedopověděl. Samozřejmě, že jsem to nedopověděl. Až teď mi došlo, že jsem ji nejdřív měl seznámit s tím, jaká ztracená existence jsem a pak až říct, proč a jak se to stalo.

  Panebože, já jsem ten největší idiot, co kdy mohl existovat.

  Ale když jsem se podíval na Delaine, nebyl jsem si zas tolik jistý tím, jestli mám pokračovat. Její tmavě hnědé vlasy s délkou k lopatkám, výjimečně rozpuštěné, visely dolů a zakrývaly jí většinu jejího obličeje. Kontrastovaly s její bledou pletí, která byla tentokrát bledší, než jindy. Stále na sobě měla mé sluneční brýle a nevypadalo to, že by zrovna teď byla v nejlepší formě.

  „Ne, nedopověděl," hlesnul jsem. „ještě ne."

   Konečně se na mně podívala. Neodolal jsem a podíval jsem se na ni taky. Nedokázal jsem z jejího výrazu nic vyčíst, sluneční brýle, které měla na sobě, mi to dělaly ještě těžší.

  Pro jistotu jsem pohledem rychle uhnul, aby si Delaine zase nemyslela, že s ní nějakým způsobem flirtuju. Ona ze mě ale svůj pohled nespustila.

„Řekni mi ten zbytek. Když mě nezabilo to, cos mi řekl před chvílí, přežiju v pořádku i tohle," řekla. Slyšel jsem v jejím hlase nervozitu.

  Ale i přesto jsem se rozhodl to risknout.

  „Když myslíš," pokrčil jsem rameny a zhluboka se nadechl, abych mohl pokračovat s vyprávěním. Nenávidím tuhle část. Až se Delaine dozví, kdo skutečně jsem, tak už vážně hodí šavli nebo v nejlepším případě začne křičet.

  Vařila se ve mne krev a měl jsem neuvěřitelnou potřebu si zapálit. Toužil jsem po cigaretě jako už dlouho ne. Ale tentokrát mi bylo jasné, že ani ta cigareta by mi nepomohla.

  „Pokusím se to tentokrát zkrátit," pronesl jsem a snažil se skrýt nervozitu, která se skrývala i v mém hlase. Dokonce jsem i cítil, jak mi po zádech stéká pot.

  Proč já, proč jsem si musel takhle posrat život?  Problesklo mi hlavou.

  Ale ani na litování teď nebyl čas.