some call it art (POZASTAVENO)

III.

Měla jsem v ten moment neskutečnou chuť zasyčet slova, která mi ležela na jazyku a tohle byla ideální situace, kdy je použít.
Neudělala jsem to.
Ale mohla jsem.
 
Delaine, drahá, to bys přece neudělala, promlouvalo ke mně sladkým hláskem srdce.
  Delaine, drahá, řekni ty slova dobrovolně, než to udělám za tebe, podotknul mozek.
  Delaine, drahá, řiď se něčím příjemným. Třeba si vzpomeň na text z nějaké písničky, jako poslední promluvila umělecká duše. Opět věta, která vůbec nedávala smysl.
 
Namísto odpovědi jsem jen zatnula zuby, naštvaně si povzdechla, paletu se štětcem odložila na kuchyňský pult a vypnula vodu.
  A pak se provokativně opřela o kuchyňský pult přímo naproti němu s vítězným úsměvem na rtech. To, že jsme od sebe jenom kousek, mě popravdě vůbec netrápilo.
  Pokud tenhle kluk přišel provokovat, jsem ochotna udělat to samé.
  Stále měl na sobě ty velké sluneční brýle, takže nešlo poznat, jaké má oči. Ale i tak jsem poznala, že zcela určitě kouká na mně.
  A já na něj.
  S úšklebkem, který jasně říkal: „Kdo se směje teď?“
  S tím rozdílem, že tenhle úšklebek zdobil obličej nám oběma.
  Chlapče, kdyby mohl pohled zabíjet pomalou a bolestivou smrtí, už by tě užíraly plameny v pekle.
 
„Ne, neprodáváme skautský sušenky, to ses minul. O dům dál,“ promluvila jsem a kývla hlavou doleva směrem k sousedům. Každé slovo jsem pořádně vyslovila a vyloženě si to užívala.
  Předstíral, že nic neslyšel. Když to vypadalo, že ten úšklebek mu na tváři snad zamrznul, využila jsem šance a rychle mu sebrala sluneční brýle.
  „Hej, dej je sem!“ v jeho hlase zněla především směsice překvapení, zaskočení a naštvanosti.
Právě tohohle jsem chtěla docílit.
  Vyplázla jsem vítězně jazyk, jen tak, sama pro sebe a odběhla s brýlemi dál.
  Nasadila jsem si je a i když jsem se neviděla v zrcadle, něco mi říkalo, že v nich vypadám skvostně.
  Dobře, do takové míry mé sebevědomí ještě nedosáhlo, ale dokázala jsem se tak tvářit a všem dát najevo, že se sebevědomím udržuji velmi kamarádský vztah.
 
Pomalu jsem se otočila jeho směrem. Hlavou mi probleskla myšlenka, že ho nejspíš dost štvu, ale o to tady šlo. Už hodně dlouhou dobu se mi nedostavilo té šance, abych mohla provokovat kluka, protože velká spousta z nich si ode mne udržovala bezpečnou vzdálenost.
  Zřejmě věděli proč.
  Ale jak je vidět, zbavit se tohoto pubertálního kluka, ze kterého čiší čistá drzost, bude nejspíš obtížnější, než jsem předpokládala.
  Pozvedl obočí a jeho čelo zdobily vrásky. Se sebevědomým úsměvem jsem naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho od hlavy k patě (no, spíš od hlavy k ramenům, jelikož víc nebylo vidět).
  Popisuji to tady jak v nějakém braku, ach jo.
  Ale jak jinak to chcete podat? „Ten protivnej parchant měl v sobě nějaký kouzlo, ale pořád mě neskutečně štval, takže mi nedal možnost, abych si všimla, jak je atraktivní.“ ?
  Pro Kristovy rány, propleskněte mě někdo, ale vážně jsem vyslovila slovo ‚atraktivní‘?
 
Jdi po něm, Delaine! Ty to dokážeš! Sice nevím, jak to zvládneš, když jsi v podstatě nikdy neměla pořádný vztah, ale zvládneš to! Vyslalo ke mně další pozitivní zprávu srdce.
  „Spokojená?“ pronesl kluk.
  Ignorovala jsem to, co právě řekl a místo toho nacházela detaily, kterých jsem si u něj na začátku nevšimla. S neskrývaným zaujetím, schválně tak, aby poznal, že Delaine není žádná milá osoba, která na něj poletí jako včely na med.
Nebo pes na nohu náhodné kolemjdoucí.
  Nalevo na spodním rtu se mu třpytil stříbrný piercing. Samozřejmě, jak neočekávané, pokud se řadil do té skupinky s názvem „naprostí grázlové, na které se lepí holky nonstop“, nebylo se čemu divit, že podobné manýry zkoušel i na mně.
  Nene, zlato, dnes ne. Ani za pár let. Ani přes mou mrtvolu.
 
Stále se na mně díval jako největší neviňátko. Modrýma očima. Připomínaly mi mou první a zároveň poslední dovolenou s tátou. V Chorvatsku na Jadranu (bůh ví, proč se tehdy rozhodl jet tak daleko. Ta cesta se zdála nekonečná). Chtěl mi tehdy dokázat, že voda v moři na některých místech přece jenom je modrá, protože jsem mu to nevěřila. A když jsme dorazili na Jadran do kempu, úžasem mi tehdy spadla brada a za nejlepší zážitek jsem považovala už jen pohled na moře.
  Probrala jsem se ze vzpomínek a mírně s sebou trhla. Teď si s největší pravděpodobností myslí, že jsem se ztratila v jeho očích.
  Haha. Sni dál, chlapče.
  „Naprosto.“
  „Tak mi vrať ty brýle, puso.“
  „Vypadám snad na to, že se k tomu chystám?“ posunula jsem si brýle na nos a podívala se na něj. Připadala jsem si v tu chvíli nejvíc sebevědomě za posledních pět let.
  „Víš, jak se to říká,“ zvedl levou ruku, která mu do té doby spočívala volně kolem těla. Stále držel tu cigaretu. Potáhl si z ní a vyfoukl obláček kouře přímo mně do kuchyně. „když to nejde po dobrým, půjde to po zlým.“
  Ze samého pobavení mi ani nedošlo, že jsem zvedla jedno obočí. „Takhle svádíš ty chudinky? Upřímně, musím říct, že jich docela lituju.“
  Pokrčil rameny. Díval se na cigaretu a mnul ji v prstech. „Nelámu jim srdce ze svý vlastní vůle. To ony si o to vyloženě žádají. A přece nemůžu odmítnout ty chudý nevinný dušičky, který za mnou chodí pozdě v noci do slepé uličky, ubrečený, obličej napuchlej… s tím, že je nikdo nemá rád a že nemají chuť žít. Ale chodí za mnou. Ony vědí, že posílají svý srdce na popravu, ale když se jim řekne ne, neberou to jako odpověď. A vůbec, jak jsi tohle věděla?“
  Chudý nevinný dušičky. Z toho výrazu mě zamrazilo v zádech.
  I když zamrazilo se mi zdá jako dost slabé slovo.
 
Snažila jsem se co nejméně dávat najevo své emoce a probudit v tom klukovi dojem, že jsem stoprocentní kámen bez citů, ale neviděla jsem se v zrcadle, takže s největší pravděpodobností na mně to zděšení bylo vidět.
  Popošla jsem pár kroků blíž k němu. „Nevěděla. To se takhle zpovídáš všem náhodným kolemjdoucím?“
  Kousl se do rtu. „Myslíš, že jsem nějaká obdoba super drbny?“
  „Hmm, všechno je možný,“ pokrčila jsem rameny. Otevřela jsem další šuplík a k mé úlevě konečně našla hadr. „pokud mě omluvíš, musím jít umýt svůj umělecký nepořádek, co zbyl po mém tvoření.“
  Už už jsem se chystala zamířit nahoru do svého pokoje, když v tom si ten kluk dost hlasitě odkašlal. Co je to tentokrát? Pomyslela jsem si a s naštvaným povzdechem jsem se k němu otočila. Gestem rukou naznačoval, abych šla blíž. „Prosil bych si moje brýle zpátky, puso.“
  Zkus si mě ještě jednou oslovit ‚puso‘ a zhyneš v pekle, problesklo mi hlavou. Ale i přesto se musím přiznat, že ve skutečnosti k této přezdívce chovám docela kladný vztah. Vcelku mi to lichotí.
  Ale nemělo by. Toho kluka vůbec neznám, jenže on si asi vyhlédnul svou oběť, kterou jen tak nepustí.
  Dá se to počítat jako stalking?
 
Zeširoka jsem se usmála a vykročila k němu.
  Šplouch.
  Místo toho, abych k němu v pořádku došla, jsem přímo ukázkově uklouzla na skvrně, která s největší pravděpodobností ukápla z mojí palety. Jeho sluneční brýle mi spadly vedle obličeje, ale naštěstí se jim nic nestalo.
  To se stává každému umělci, drahá Delaine, nemá smysl se nad tím pozastavovat, aneb umělecká duše se opět ozvala.
  Samozřejmě. Pojem „trapas“ mi přijde nesmírně puberťácký, ale jinak se to pojmenovat prostě nedalo.
  Ještě nutno říci, že jsem se nějakou chvíli neztrapnila před někým cizím vzhledem k tomu, že téměř nevycházím ven.
 
Zatracená práce, zaklela jsem a vstala. Z pádu mě trochu bolel trup. To mi do zítřka možná bude tělo zdobit nějaká pěkná modřina.
Podívala jsem se na sebe. Červená barva se už stihla vsáknout do mojí košile, takže to teď vypadalo jako krvavá skvrna z hodně špatného filmu.
  Ticho.
  Zvedla jsem hlavu a k mému údivu zjistila, že ten kluk je pryč. Zmizel naprosto neslyšně. Nebo mám něco se sluchem a stáří ke mně přišlo o dost dříve.
  Ani si nevzal zpátky své sluneční brýle. Vzala jsem je z podlahy a položila na kuchyňský pult.
  Znovu jsem zaklela, tentokrát nahlas a pustila vodu, abych konečně mohla umýt paletu a vyčistit kaňku, která mi tak hezky ozdobila podlahu.
  Netuším, jak se tomu klukovi podařilo tak rychle zmizet a vcelku to ve mně vzbuzovalo obavy, jestli se nějakým záhadným způsobem nedostal do mého domu a teď mě tajně sleduje.
  Jen to ne, prosím.