Love on YouTube II slash

6.Díl

Po sto letech další díl. Možná bych ocenila i nějaký ten komentář, abych věděla, co by si vaše fantazie třeba představovala. <3 Děkuju! :3

Louis:

Pevně jsem ho chytil za ruku a utíkali jsme někam pryč, dokud jsme se neztratili v nějaké uličce, kde nejsou lidi. Zayn se na mě podíval a přeměřil si mě pohledem. „Kde je tvůj hotel?“ Zeptal se.

„Až za centrem..“

„Proč sis ho nevzal v centru?“

Protože nemám peníze na lepší. „Proto.“ Vyplázl jsem na něj jazyk a on se tiše zasmál.

„Tak co podnikneme?“

„Říkal jsem ti, že musím domů.“ Pustil jsem jeho ruku a až v tu chvíli jsme si oba uvědomili, že jsme se doteď drželi.

„Neblázni. Nemůžeš jen tak odjet. Je to očekávaná akce a někdo jako ty by tu měl zůstat.“ Jeho koutky se zvedly do lehkého úsměvu.

„Rád jsem tě poznal.“ Snažil jsem se o úsměv. Řekl bych, že se mi to docela podařilo. Popadl jsem svůj batoh na záda a pomalu vyšel do londýnských ulic, abych se mohl dostat autobusem do hotelu.

Stál jsem u zastávky a snažil se vyluštit, za jak dlouho mi to pojede. Cítil jsem se mrzutě a především zklamaně. Na tuhle akci jsem šetřil stovky let a těšil jsem se víc, než na cokoli jiného. Mohl jsem tušit, že jediný, kdo mi to může překazit je moje věčně opilá matka.

Najednou jsem ucítil na krku něčí dech. „A proč vůbec musíš jet pryč?“ Vyhrkl a položil si hlavu na moje rameno. Cukl jsem sebou, protože mě vylekal. Blázen..

„To není tvoje starost, hm?“ Znovu jsem se zadíval na časy příjezdů.

„To máš pravdu, ale i tak.“ Řekl a já zaregistroval přijíždějící autobus, který by mě měl dostat skoro k hotelu. Rychle jsem nastoupil, ale on nastoupil za mnou.

„Počkej, jedu s tebou.“ Dnes už podruhé mě chytil za ruku, když nastupoval za mnou. Koupili jsme si lístek a já se mu rozpačitě vytrhl. Ne, že by mi vadila přítomnost Zayna Malika, ale měl jsem povinnosti v Doncasteru. Sedl jsem si dozadu, kde nikdo nebyl a Zayn si sedl vedle mě.

„Měl bys na první zastávce vystoupit a zase se vrátit zpátky na akci..“ Podíval jsem se na něj. Opět se rozsvítil displej mého mobilu. Típl jsem to, protože to byla zase máma. Nutně mě potřebovala doma. Napsal jsem jí zprávu, že jedu domů, abych ji uklidnil. V tu chvíli Zayn něco říkal, ale nevnímal jsem.

„Co?“

„Říkal jsem, že bych měl teď vystupovat, ale nechce se mi tam. Myslím, že jedu s tebou.“ Pronesl a zasmál se, jako by to nic nebylo. Jako bychom byli nejlepší kamarádi už od pěti let a on jen tak jel ke mně na návštěvu.

„Ne, to teda nejedeš..“

„Jedu.“ Culil se a koukali jsme na sebe.

„O co ti jde? Vždyť tě znám jen z videí.“

„Sleduješ moje videa?“ Usmál se.

„Moc si nemysli. Jen někdy.“ Dnes už podruhé jsem na něj vyplázl jazyk.

„Ještě jednou a urvu ti ho.“ Vyplázl ho na mě taky. Tiše jsem se zasmál.

„To nic nemění na tom, že se mnou nemůžeš jet.“ Řekl jsem, když autobus zrovna zastavoval, aby vyhodil a nabral další lidi. „Vystupuj, Zayne.“

„Zůstávám, Louisi.“ Zdůraznil s úšklebkem moje jméno a já si jen povzdychl a otočil svou hlavu k okýnku. Asi za čtyřicet minut jsme byli u mého hotelu. Tedy penzionu. Vystoupil samozřejmě hned za mnou.

„Jdu si pro věci a zaplatit. Počkej tady.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Ano, opravdu jsem ho nechápal. Proč jako jede se mnou? Vždyť se ani neznáme. Přikývl a já jsem vběhl dovnitř. Zaplatil jsem těch několik liber. I tak to bylo za tohle bídné ubytování moc. Vzal jsem si věci a vyšel zase ven. K mému udivení tu stále čekal a házel na mě ten svůj tajemně svůdný pohled.

Ne, Louisi, určitě to není svůdný. Má holku. Má rád holky.

„Teď jedeme pro moje věci.“ Řekl.

„Pořád to myslíš vážně?“

„Jasně.“ Zazubil se. „Zavolám taxík, v tom autobusu bych už nepřežil.“

„Ale..“

„Můj hotel je kousek od arény. Nejdeme pěšky.“ Zasmál se. Radši jsem mlčel a byl potichu. Taxík nás dovezl přímo před jeho hotel. Došlo mi, že musí mít peníze. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak se vykroutit z toho, aby se mnou nejel, protože to bylo to poslední, co jsem chtěl. Kluk, který se mi zamlouval, by viděl, jak žiju. Musím něco vymyslet, takhle to nejde.

Niall:

Měl jsem v plánu na pódiu zazpívat pět písniček, ale publikum bylo nadšené, a tak jsem zpíval dál. Liam mě musel vystrnadit, protože byl na řadě. Měl mít přednášku o nějaké počítačové hře. Domluvili jsme se, že až skončí, tak si půjdeme někam sednout a promyslet si témata k videím, která chceme ještě do neděle natočit.

Byl milý a vypadal sympaticky. Bylo zvláštní, že ještě někdo takový v dnešní době existuje. A taky se semnou jako jeden z mála bavil. To bylo ještě víc zvláštní, protože jsem zamlklý a ne pořád působím mile. Vlastně působím mile jen občas, i když ve skrytu duše milý jsem.

Napil jsem se a schoval si kytaru. Dal jsem si ji na záda a rozhodl jsem se, že se podepíšu pár fanouškům a půjdu na Liama počkat ven do zadní části, kde už fanoušci nejsou. Šel jsem s kytarou do haly a ani jsem si nevšiml, že jsem do někoho vrazil. Vlastně všiml jsem si, ale až bylo pozdě.

Ten někdo na sebe rozlil kávu, nebo co to měl v tom kelímku z automatu. Ten někdo byl kudrnatý Harry Styles. Gay, kterého polovina světa miluje a ta druhá ho nenávidí.

„Moc se omlouvám! Promiň, promiň, promiň! Nechtěl jsem, promiň, jsem idiot, omlouvám se!“ Asi tisíckrát jsem se omluvil. Připadal jsem si šíleně trapně a jemu jsem tak asi taky připadal. K mému udivení se jen pobaveně zasmál a začal si rozepínat košili, protože to něco v kelímku bylo nejspíš horké.

Trochu jsem červenal a snažil se nesledovat jeho pěknou hruď. „Fakt se omlouvám.“ Omluvil jsem se naposledy. Možná.

„Vždyť se nic nestalo. Harry Styles, těší mě.“ Podal jsem mi ruku a usmál se. Druhý a určitě poslední člověk, co je na mě milý, obzvlášť po tom, co do něj vrazím.

Stisk jsem mu jemně opětoval. „Niall Horan.“

„Já vím. Pěkně zpíváš.“ Stále se usmíval. Moc se mi jeho úsměv líbil.

„Děkuju.“ Zrudl jsem, jak rajče. Jen jsme po sobě pokukovali, než mě pozval na kávu.