Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola čtrnáctá - Věž a Královna

Rozčileně jsem pochodovala podzemní chodbou směrem ke zmijozelské společenské místnosti a nedbala toho, že Jimmy vedle mě musel popobíhat. Právě skončila poslední vyučovací hodina před velikonočními prázdninami.

„Proč ti tolik záleží na tom, že se s bubákem utkáme až po Velikonocích?" zajímal se tmavovlasý kamarád a snažil se mě dohnat.

„Nezáleží mi na tom." opáčila jsem vztekle a snažila se uklidnit. Očividně jsem lhala. Celý náš druhý ročník čekal na tuto konkrétní část výuky prakticky od začátku roku. Profesor Lupin to ale zdržoval, jak jen to šlo. Alespoň mně to tak připadalo. V téhle škole musí být jeden bubák v každé druhé místnosti. Kdykoliv přišla řeč na tuto nadpřirozenou bytost, zobrazující největší strach čarodějky či kouzelníka, díval se na mě Lupin tak zkoumavě a podezřívavě, že jsem měla sto chutí odejít z hodiny. Byla jsem si jistá, že mě nenechá se s bubákem utkat, až na to dojde.

„Frankie, stůj!" zařval na mě Jimmy a já se překvapeně zarazila na místě. Opodál stojící hlouček zmijozelských studentů se na nás se zájmem zadíval.

„Mohl by ses uklidnit, prosím?" sykla jsem potichu jeho směrem a obezřetně se rozhlédla kolem.

„Já? Já, že se mám uklidnit? V posledních měsících je to s tebou k nevydržení. Jsi jako posedlá Obranou proti černé magii, pořád mizíš do knihovny a kdo ví, kam ještě. Nejsi schopná mi prozradit ani to málo, co z tebe vyčtu sám." vyčítal mi Jimmy a svraštil obočí. Vypadal smutně a zoufale.

„Co ode mě čekáš?" zeptala jsem se a zmateně vrtěla hlavou.

„Čekám, že se budeš chovat jako kamarádka, když to je přesně to, cos po mně chtěla. Mezitím tě jako naprostý hlupák musím pozorovat, jak trávíš čas s... U Merlina, copak nemůžu mít chvilku soukromí se svou nejlepší kamarádkou, Zabini?" vrčel Jimmy nepříčetně a zadíval se přes mojí hlavu. Neměla jsem ani čas se otočit, když se mi kolem ramen objevila silná paže Blaise Zabiniho, kterému na tváři hrál lišácký úsměv.

„Pokud na svojí kamarádku hodláš takhle křičet, malý Notte, tak ne. Nemůžete mít soukromí." vysvětlil mu s ledovým klidem starší chlapec a vlepil mi krátkou pusu do vlasů. Bylo mi to nepříjemné, veškeré zraky v chodbě se upírali naším směrem, nepotřebovala jsem, aby se někdo z mé rodiny dozvěděl o povrchním vztahu, který jsem si se zmijozelským třeťákem vytvořila. Prozatím jsme jakoukoliv náklonnost drželi v soukromí a já s tím byla spokojená. Akorát Blaisova skupina přátel měla informace o tom, že spolu trávíme čas.

Pokusila jsem se vykroutit z polovičního objetí a odtáhnout se od chlapce s tmavou pletí, ale držel mě u sebe pevně.

„Omluv se, Jimmy." nabádal mého kamaráda Blaise a já se zamračila. Tmavovlasý chlapec nervózně těkal očima mezi mnou a černýma očima Zabiniho.

„Nemám se za co omlouvat." řekl Jimmy tiše. Nakonec se otočil na patě a se skleslými rameny odkráčel chodbou pryč. Odstrčila jsem Blaise od sebe.

„Co to vyvádíš, maličká? Prokázal jsem ti laskavost." ptal se chlapec zmateně a tentokrát to byl on, kdo se nervózně rozhlédl kolem sebe. Stále jsme měli velké publikum.

„Pokud si mi něco prokázal, laskavost to určitě nebyla." odsekla jsem a proběhla kolem hloučků studentů až ke vchodu do společenské místnosti. Než jsem však stačila vejít dovnitř, na chodbu vyšel Theodor Nott a za ním Daphne se svou mladší sestrou.

„Slyšeli jsme nějaký hluk. Mohlo nás napadnout, že kde je drama, je i krvezrádkyně Weasleyová." pronesl zlomyslně Nott a zastoupil mi cestu.