Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola sedmá - Promluvy

Procházela jsem tmavou alejí obrostlou mechem a lemovanou vysokými borovicemi, když se přede mnou objevila známá postava. Neváhala jsem a vyběhla za ní. Plášť jí poletoval vzduchem, jak se snažila dostat z mého dosahu. Tmavá látka mi proklouzla pod prsty a v tu ránu byla osoba pryč. Stála jsem na palouku a nade mnou zářivě poblikával úplněk.

Vedle mě se ozvalo vrčení, následované podivným chichotem. Otočila jsem se za tím zvukem, ale neviděla nic než neprostupnou tmu mezi hustě prorostlými stromy. Někdo mi poklepal na rameno, ale než jsem se stihla otočit, mech pode mnou začal klouzat a já po zádech mířila do hlubin lesu a nebyla schopná se zastavit. Když jsem konečně dopadla do pichlavých křovin, vykřikla jsem bolestí.

Rána, která mi dopadla na rameno, mě vzbudila z hlubokého spánku i mé noční můry.

„Tohle už přesahuje všechno, Francine!" křičela na mě rozcuchaná Tracey a za ní jsem viděla postávat Barbaru i Marinu, obě v nočních košilích a s unaveným výrazem v obličeji.

„Tracey, nech jí být. My spaly celkem dobře, dokud nás nevzbudily tvoje nadávky." prohlašovala Barbara zarputile a snažila se uhladit svoje myší hnědé vlasy. Marina jen přikyvovala a hřbetem ruky si otírala ospalé oči.

„Vy ale nespíte vedle ní!" bránila se černovlasá dívka, stojící nad mým lůžkem.

Stále zmatená z nenadálého probuzení jsem hrábla do batohu vedle postele a vytáhla svojí světlou hůlku. Když si Tracey všimla, co dělám, začala vystrašeně couvat a brada se jí děsem roztřásla.

„Frankie, co to děláš?" ptala se Marina opatrně a sledovala pohyb mojí ruky.

„Wingardium Leviosa." zamumlala jsem a namířila hůlkou na Traceyinu postel. Ta se bez větších obtíží odlepila od podlahy pokryté kobercem a pomalým pohybem vylétla směrem k postelím na druhé straně místnosti. Všechny tři spolubydlící můj čin pozorovaly s otevřenou pusou.

Postel dopadla tak, jak jsem si přála, aniž bych narušila strukturu nábytku. Kouzlo jsem zopakovala ještě s nočním stolkem, který následovaly hábity a další oblečení ze společné skříně, kterou jsem obývala s Tracey.

„Holky se určitě uskromní a udělají ti místo ve své skříni." zamumlala jsem se zívnutím a zaklidila hůlku zpět do brašny. „Nebo požádej profesora Snapea, ať ti sežene novou skříň. Jen to zkus, určitě bude mít radost."

Sledovala jsem, jak se černovlasá dívka nervózně ošívá a pokukuje po mně, zatímco se pomalu přesouvala na nové místo její postele s nebesy. Jen jsem zakroutila hlavou a obrátila se ke všem zády. Zatáhla jsem si závěs u postele tak, aby na mě nebylo vidět a přemýšlela nad náhlou samotou, kterou jsem si přivodila.

Znovu už jsem usnout nedokázala. Dnešní noční můra byla jiná a já trochu doufala, že objevím něco nového, co mi pomůže při odhalování identity mého pronásledovatele. Bohužel jsem až do rána zírala na hlubiny Černého jezera.

Dnes byl svátek Všech svatých. V tento den se loni objevil v koridorech školy červený nápis a Tajemná komnata byla znovu otevřena. Doufala jsem, že letos bude situace klidnější a všichni zůstanou v bezpečí oslav. Třetí a vyšší ročníky dnes vyrážely do Prasinek a já se přistihla, jak sním o nadcházejícím roku, kdy budu moci vyrazit s nimi.

Neměla jsem tušení, co dělat, když bude škola prázdná. Ještě stále nenadešel čas, abych si v kabinetu profesora Snapea odpykala svůj trest, i přesto že jsem mu fazolky dřímalky donesla už dva týdny zpátky. Zdálo se, že většina školy už zapomněla na moje kouzlení během snídaně, takže nikoho nezajímalo, že jsem víceméně prošla bez trestu.