Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola jedenáctá - Bratři

Pohled na zasněžené Doupě mě rozradostnil tolik, až jsem měla problém udržet svoje nohy v klidu. Kráčela jsem vedle dvojčat, Ginny a Percyho směrem k našemu domovu a nemohla se dočkat, až tyhle Vánoce započnou. Taťka nás byl vyzvednout na nádraží a teď s velkým úsměvem pochodoval spokojeně vedle nás.

Zdálo se to podivné, ale ve chvíli, kdy jsem opustila školu a zasedla do kupé v bradavickém expresu, jako by ze mě spadla veškerá tíha. Seděla jsem celou cestu s Lunou a blonďatým duem z Mrzimoru a obdivovali jsme zasněženou krajinu za okny.

Ron zůstal v Bradavicích s Harrym a Hermionou, což mě nijak netížilo. Stačilo, že u nás slavný chlapec trávil polovinu loňského léta, nepotřebovala jsem ho vidět i během vánočních prázdnin.

Na druhou stranu budu nucena sledovat otrávené výrazy svého bratra Percyho, kterého mrzelo, že jsem se na Vánoce nerozhodla zůstat ve škole a mám v plánu ukazovat svůj nepřátelský obličej během tak krásných svátků. Když se nedíval, vyplazovala jsem na něj jazyk, což vždy rozesmálo Freda s Georgem, kteří se s urážlivými gesty nijak netajili.

Byla jsem si jistá, že mamka už nás nedočkavě vyhlíží zpoza záclon a má napečeno něco úžasně sladkého a vonícího, jako měla ve zvyku.

„Běžte napřed, děcka. Musím si ještě promluvit s Frankie." prohlásil zničehonic taťka, když jsme se ocitli pár metrů od vchodu. Zmateně jsem se zarazila a podívala se na něj. Ostatní jen přikývli a pokračovali do domu.

„Co se dě-?" začala jsem, když mě náhle přerušil nadšený výskot z kuchyně. Zahleděla jsem se k domu a ničemu nerozuměla. Taťka se zasmál a položil mi velké dlaně na ramena, aby mě přiměl se na něj podívat.

„Frankie, všechny nás mrzelo, když si s námi v létě netrávila dovolenou..." Taťka se odmlčel, když viděl můj výraz. „Dobře, většinu z nás. O Percym nebudeme mluvit. Každopádně pro tebe máme překvapení. Bylo to vlastně překvapením pro nás všechny, ale věřím, že tebe potěší ještě víc." Usmíval se na mě milým pohledem a já začínala pociťovat tu příjemnou nervozitu, jak mi putovala od chodidel směrem vzhůru. Chtěla jsem už už vyběhnout k domu, když se najednou dveře otevřely. Do zimního zasněženého odpoledne vyšel někdo, koho jsem dlouhé dva roky neviděla.

„Bille!" zaječela jsem nadšeně a rozeběhla se ke svému nejstaršímu bratrovi, který s širokým úsměvem a otevřenou náručí čekal, až se mu vrhnu kolem krku. Zdvihl mě do vzduchu a zatočil se mnou dokola. Oba jsme se smáli a mně ukápla jedna nebo dvě slzy štěstí. Cítila jsem se tak úžasně, že jsem začala poskakovat na místě, jakmile mě pustil zpět na pevnou zem.

„Rád tě vidím, sestřičko." vítal mě bratr s vlasy delšími, než jsem si pamatovala. Tolik mu to slušelo. Byl opálený z neustálého slunečného počasí, které vládlo v Egyptě a v uchu měl náušnici s kančím zubem, která k jeho vizáži prostě patřila.

„Ostatní to věděli?" zeptala jsem se a podívala se na taťku, který nás s úsměvem pozoroval. Ten přikývl a já s podivem zakroutila hlavou.

„Měli bychom jít dovnitř, mamka se na tebe těší." prohlásil Bill a já si všimla malého mrknutí, které směřoval na taťku. Zmátlo mě to, přesto jsem se nevyptávala a vešla dovnitř.

„Franny, drahoušku, jsem tak ráda, že jsi přijela na Vánoce." šveholila mamka a objímala mě v pevném medvědím sevření.

„Jo, já taky." zaslechla jsem za sebou hrubší příjemný hlas a dech se mi zadrhl. Otočila jsem se a zalykala se ohromným štěstím. Dívaly se na mě hřejivé hnědé oči v pihovatém obličeji, orámovaném neposlušnými zrzavými prameny vlasů, které nedržely v culíku. Na bratrově tváři zářil křivý úsměv a zdálo se mi, že v jeho očích vidím slzy.