Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola patnáctá - Bubák

V poslední den velikonočních prázdnin jsem pozdě večer opět čekala na profesora Snapea před jeho kabinetem. Byla to naše šestá hodina a můj pokrok se od té první nijak zvlášť neměnil. Pokud však Severus Snape ztrácel trpělivost, uměl to velice dobře skrývat.

Draco na mě o půlnoci ve společenské místnosti znovu nečekal. Po naší první partii šachů jsme se téměř neviděli a já si nebyla jistá, kdo komu se vyhýbá spíš. Kdykoliv jsme se ocitli v přítomnosti toho druhého, nevydrželi jsme to déle než minutu. Já zčervenala a on mlčel. Zůstalo mezi námi spoustu nevyřčeného. Doufala jsem a zároveň se děsila dne, kdy všechno vyjde najevo. Ani nadále jsem netušila, jak se ohledně blonďatého chlapce cítím. Byl nepřítelem, který nechtěl být nenáviděn. Nemohla jsem jen tak ignorovat fakt, že jeho parta přátel se skládá ze zlých potomků známých Smrtijedů, kteří jsou schopni mi kdykoliv udělat ze života peklo.

Blaise se mi skutečně vyhýbal. Nedokázal se mi ani podívat do očí. Chvílemi jsem toužila po momentech, které jsme spolu trávili. Když jsem si však vybavila, jakým způsobem mě opustil, vždy jsem raději přestala snít. Nedokázala jsem ho ale nenávidět, příliš pro mě znamenal.

O mém spojení s Blaisem Zabinim se naštěstí nedozvěděl nikdo mimo zmijozelskou kolej. Mohla jsem tedy zvážit čas, až svým sourozencům svou minulost prozradím sama. Musela jsem. Dřív nebo později se to ven dostane.

„Připravena?" zeptal se mě profesor Snape, když jsme společně došli na nádvoří, kde jako obvykle nebyl nikdo, kromě nás. O mých soukromých hodinách nikdo stále nevěděl. Přikývla jsem v odpověď a připravila svojí borovou hůlku, která se tentokrát chvěla nadšením. Jako by sama věděla, co přijde.

Zavřela jsem oči a začala pravidelně dýchat, jako už tolikrát předtím. Moje myšlenky se však vydaly jinou cestou. Neovládala jsem je. Najednou jsem seděla ve svém oblíbeném křesle ve zmijozelské společenské místnosti a sledovala oliheň, jak se líně převaluje před oknem. V zorném poli se mi objevil Dracův naléhavý obličej. Jeho hlas se ke mně ale nedostal. Pokračovala jsem dál a najednou ležela ve Velké síni a zírala do šedivých hlubin očí před sebou, ve kterých se odrážel svit svíček nad našimi hlavami. Dotek jeho ruky na mé jsem cítila i v této chvíli. Cítila jsem se v bezpečí. Obraz se změnil, postávala jsem ve studeném sněhu a sledovala blonďatého chlapce se svým výrem. A potom jsem se vrátila do společenské místnosti, držela v ruce Královnu a pozorovala tajuplné hvězdy ve vodnatých očích Draca Malfoye. A věž může stát a bránit obě strany.

„Expecto Patronum!" zvolala jsem a mávla hůlkou, ze které vylétlo majestátní zvíře a vznášelo se nám nad hlavami. Profesor sledoval mého Patrona, jak dosedá na nedalekou kamennou kašnu. Velký výr nás pozoroval svýma moudrýma očima jen malou chvíli, než v oblaku stříbrné mlhy zmizel. „Viděl jste ho?" zašeptala jsem přiškrceně a ani se nenamáhala ovládnout slzy, které mi štěstím vytryskly z očí.

„Na mou duši." ozval se profesor stejně tiše a z jeho hlasu jsem slyšela takovou hrdost, až se mi z toho stáhlo hrdlo radostí. Jako bychom se báli, že tento okamžik zmizí a přestane být skutečný, ani jeden jsme se nepohnuli a nepromluvili minimálně další dvě minuty a zírali na prázdnou kašnu před námi.

Nakonec jsme na sebe pohlédli a já se neubránila velikému úsměvu. Za vše jsem vděčila člověku před sebou. Za svoje vědomosti, vlastní zdraví i pocit důležitosti. Kdybych si nebyla vědoma jeho odtažitosti, vběhla bych tomu muži do náruče.

„Už vás nemám, co učit." poznamenal po chvíli s lehkým úsměvem, když jsme kráčeli zpět do sklepení.

„Jsem teprve ve druhém ročníku, profesore, přece se nemůžu dalších pět let nudit." zanaříkala jsem sarkasticky a vysloužila si tím jeden ze vzácných smíchů Severuse Snapea. Před vchodem do společenské místnosti jsem profesorovi znovu poděkovala, rozloučila se a potom vešla dovnitř.