Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola třetí - Bez radosti

Neustále jsem se probouzela. Celou noc mě pronásledoval stejný sen, nedokázala jsem ani zamhouřit oči. Jako bych na víčkách měla vypálený ten šílený úsměv. Z neznámého důvodu mi připadal povědomý a hlavou se mi honily myšlenky na to, odkud bych ho mohla znát. Z postele mě vyhnalo vycházející slunce nad Příčnou ulicí. Oblékla jsem se do lehkého svetru a posadila se k oknu, tak jako tomu bylo předchozího večera. Dávala jsem si pozor, abych neprobudila spokojeně dřímající sestru. Nestála jsem o další otázky.

Netrvalo však dlouho a na chodbě, za dveřmi našeho pokoje, se začaly ozývat hlasité zvuky, jak uklízečka umývala okna a zametala. Občas bylo slyšet zaklepání a následné zavrzání dveří. Ginny se probudila a zmateně sebou škubla, když zjistila, že je druhá postel prázdná.

„Jsem tady." řekla jsem nevzrušeně a odvrátila se zpět k oknu. Zaslechla jsem šustění peřin, jak sestra vylezla z postele a pak plácání bosých chodidel o dřevěné parkety. Došla až ke mně a já se zamračila. Stála za mými zády a ani se nehnula. Potom jsem zničehonic ucítila ve vlasech její hubené prsty. Zaplétala mi francouzský cop.

Nedokázala jsem zabránit úsměvu, který se mi objevil na tváři ani slzám, které mi zalily šedivé oči. Tohle dělávala téměř běžně, než jsme se obě vydaly poprvé do Bradavic. Často jsem si tehdy stěžovala na nepoddajné zrzavé vlny a ona se naučila zaplétat všemožné účesy, aby mi vlasy nepadaly do obličeje. Její vlasy byly rovné, lesklé a slušelo jí, když byly rozpuštěné, takže s nimi příliš starostí neměla. Já často končila u nepříliš úhledného drdolu na vrcholu své hlavy. Měla jsem svoje vlasy ráda a minulý rok jako by se pokoušely přestat mě rozčilovat a v hezkých vlnkách mi rámovaly obličej. I přesto bude hezké mít zase krásný účes.

„Tak." pronesla Ginny tiše a pohladila mě po copu, když dokončila své dílo. Věděla jsem, o co se snaží. Chtěla, abych se na ní přestala zlobit kvůli těm závěsům a mohly jsme se zase normálně bavit. V hloubi duše jsem to chtěla taky, ale snadné jsem jí to určitě udělat nemohla.

Přesto jsem se rozhodla, že se pro dnešek umírním a pokusím se s ní normálně bavit. Byla to moje sestřička a stále nejdůležitější člověk v mém životě. Zvedla jsem se ze židle a otočila se k ní.

Zastrčila mi malý zapomenutý pramen vlasů za ucho a usmála se na mě. Objala jsem jí. Jakmile pominulo její počáteční překvapení, stiskla mě tak pevně, až jsem měla strach, že už mě snad nikdy nepustí.

„Scházíš mi." zamumlala mi do ramene. Nic jsem na to neřekla, jen jsem jí pohladila po zádech a potom se konečně odtáhla.

„Měly bychom jít dolů, brzo budeme vyrážet na vlakové nádraží." pověděla jsem jí stručně a poodešla kousek, abych se podívala do zrcadla na svůj nový účes.

„Moc hezké." zachichotalo se zrcadlo a já se rozesmála a poděkovala. Sestra se uculovala se mnou. Potom jsme si obě sbalily těch pár věcí, které jsme si minulý večer vyndaly z kufru, a vydaly se dolů do hostince, kde už na nás čekala malá snídaně. Seděli tam naše rodiče společně s Hermionou.

Ginny se šla posadit vedle mamky a Hermiony, a s nadějí v očích na mě pohlédla. Já ale neměla chuť sedět u nich. Posadila jsem se vedle taťky, který pročítal titulní stranu Denního věštce s hlubokou vráskou mezi obočím. Automaticky naklonil noviny mým směrem, abych viděla na text, ale pak si zřejmě uvědomil, o čem se v nich psalo a zamračeně na mě pohlédl.

„Tohle není něco, co by tě mělo zajímat." prohlásil zarputile.

„Není tam přece nic, co bych nemohla vědět." opáčila jsem, ale táta se dál tvářil neústupně. „No prosím, někdo ve vlaku mi určitě Věštce půjčí." Odsedla jsem si od něj a pustila se do míchaných vajíček, která byla nedostatečně osmažená a stále tekutá a po třech soustech mě přešla chuť.