Náhody a panáky

Cesta

Vozidlo projelo kolem a rozvířilo vzduch, který mi odvál vlasy z očí. Byl to autobus číslo 63. Sakra, to je ten můj.

Ano, jezdím busem, auto si v dnešní době může dovolit jen málokdo. Tady v Detroitu se majitelé aut dělí na dvě skupiny- boháče s krásným novým autem, většinou pracující ve vedení společnosti Cyberlife, která vyrábí androidy. Druhá skupina jsou šťastlivci, kterým jejich staré kraksny z dob, kdy bylo všechno levnější, pořád jezdí. 

Běžím na zastávku, těžký batoh s policejní uniformou mi skáče na zádech. Autobus naštěstí stále stojí u krajnice, takže nemusím čekat dalších 20 minut. Hank mi sice dal dostatek času před naším srazem, ale dvacet minut mi možná umožní se trochu upravit. Ne, že by to do Jimmyho baru bylo potřeba. Nechodí tam zrovna vytříbená společnost. Spíš tam potkáte lidi, kteří se živí něčím, co je na pomezí legálnosti . A Hanka Andersona.

V autobuse je naštěstí celkem prázdno. Od toho velkého zdražení bývá veřejná doprava nacpaná k prasknutí i v tuhle večerní dobu. 

Vpředu sedí partička čtyř teenagerů a z přenosného reproduktoru jim tiše hraje moderní rap. U zadních dveří stojí androidka s malou hnědovlasou holčičkou. Vypadají, že mají na spěch. 

Sednu si někam doprostřed vozu, k okýnku. Poplácám si kapsy, abych si ověřil, že mi nechybí čipová jízdenka, pokud by se náhodou objevil nějaký revizor na noční směně. Ani poldovi jako jsem já by to neprošlo. 

Jízdy autobusem mě snad nikdy neomrzí. Ubíhající scenérie města osvícená sem- tam rozmístěnými lampami má své kouzlo. Mrakodrapy a neonově osvícené moderní budovy pomalu začínají přecházet v menší slumové domky. Všude, kam se podíváte, spatříte rozbité okno a sklo z něj roztroušené po štěrkovém chodníku táhnoucím se podél silnice. Na střechách mezi taškami vykukují krovy z dřeva hnijícího po tom, jak na ně celý rok prší. Záhony před domy zarůstají divokými šípkovými růžemi. Většina z těchto domů je už dlouho neobydlená. Lidé se buďto odstěhovali, nebo skončili ve vězení, protože si nemohli dovolit vodu ani elektřinu a zůstali až po krk v nesplatitelných dluzích. 

Autobus začal zpomalovat před jeho konečnou zastávkou. Sídliště 14. Odsud je už vidět na hlouček bytových domů, kde bydlím. Jsou to čtyřicet let staré bytovky, téměř bez omítky, kterou erodovaly přírodní živly. Přesto jsou považovány za nejlepší dostupné bydlení v okolí.