Náhody a panáky

Sami

Hank přistoupil ke dveřím a odemkl je. Pustil mě jako dovnitř jako prvního. Vešli jsme do malé předsíně. Stály tam dva botníky a na protilehlých stěnách byly přibité věšáky, na kterých visela slušná sbírka zimních kabátu. Sundal jsem si boty s opatrností, abych sebou zase neseknul. Pořád jsem měl špatné držení rovnováhy. Následoval jsem kolegu do obýváku. Uprostřed místnosti stál béžový gauč a nízký hnědý konferenční stolek, před kterým stála na skříni velká plochá televize Samsung. Ten nový model, na který minulý týden vysílali reklamu. Dávalo smysl, že s platem poručíka si lehce může dovolit i dražší zařízení. 

Oproti televizi byl zbytek vybavení obývacího pokoje o poznání starší a omšelejší. U zdi rozdělující kuchyň od obýváku stála knihovna vysoká až ke stropu, překvapivě z velké části naplněná knihami. Opravdovými, hmotnými. Těmi z papíru. To muselo stát majlant. Hank si zjevně potrpěl na nostalgii, protože krom knihovny vlastnil i gramofonový přehrávač a poličku plnou vinylových desek. 

Krom drahého vybavení byl obývák ale také plný nepořádku. Na stolku ležely poházené obaly od sušenek a vedle gauče stálo několik flašek od piva. Všechen nábytek byl pokryt tenkou vrstvou šedého prachu. Hank si nervózně odkašlal, když viděl, jak si jeho dům prohlížím. "Sorry, je tu bordel. Neočekával jsem návštěvu a nemám zrovna náladu uklízet." Třel si zátylek a vyhýbal se mému pohledu. "Je to v pohodě," ujistil jsem ho s mírným úsměvem. Nesoudil jsem ho. Sám jsem se před pár lety ocitl v v situaci, kdy i vylézt z postele znamenalo vyvinout neskutečné úsilí. Byl to stav, ve kterém má deprese nabrala takových rozměrů, že ovládala každý moment mého života a nedovolovala mi udržovat čistý byt, natož chodit do práce. Najednou mě zaplavila úleva a nepřipadal jsem si sám.

"Máš hlad?" zeptal se Hank z kuchyně poté, co už dlouho očima hypnotizoval obsah lednice. Uvědomil jsem si, že mým posledním jídlem byla snídaně skládající se z kávy a dvou soust suchého máslového croissantu. Už bylo dlouho po poledni a kvůli tomu deviantovi jsem vůbec nestihl oběd. "Mám hrozný hlad," odpověděl jsem. Hank vytáhl z lednice stříbrnou hliníkovou krabičku. "Co říkáš na lasagne?"

Mezitím, co se lasagne pekly v troubě, zeptal jsem se Hanka, zdali bych nemohl využít jeho gramofon a pustit si nějakou desku. "Jasně, jen buď opatrný." Nakoukl jsem do trouby na sýr pokrývající lasagne, pomalu zlátnoucí a namířil si to ke gramofonu. "Máš nějaká doporučení?" zeptal jsem se po uvědomění, že všechny nahrávky byly z dob příliš starých na to, abych je znal. "Jaký žánr by sis představoval?" ptal se Hank se zamyšleným výrazem, již v duchu prohledávající svojí sbírku, vzpomínající na obsah poliček. "Nechám se překvapit," odvětil jsem a doufal, že mi tato odpověď zajistí překvapivé informace o mém kolegovi a jeho zájmech, které by si běžně raději nechal pro sebe. Líbilo se mi, že nebyl egoista a necpal se všem, ale zároveň ho to činilo až příliš tajemným a odtažitým. Kéž by se někdy podělil o jeho myšlenky, radosti i trápení a neuzavíral se před ostatními, nebránil se pustit si lidi blíž k tělu. "Alphaville?" Narovnal se a ukázal mi černou desku, prázdnou, bez nápisů. "Cože?" "Alphaville," zopakoval. "Jsou starší než já, ale připomínají mi dětství. Budou se ti líbit." Pousmál se a položil desku na gramofon. Přál jsem si, aby mu písničky pomohly prozradit něco o svém mládí, na které rád myslí, jak jsem odvodil podle nostalgických předmětů okolo nás. 

Hned první písnička se mi zalíbila, přesně jak Hank předpovídal. "Jak jsi to věděl? Že se mi to bude líbit?" zajímal jsem se. Hank sebou trhnul, zjevně vytrhnut ze svých myšlenek, musel moment počkat a vrátit se zpět do reality. "No...myslel jsem, že si vzpomínám, jak posloucháš Depeche Mode. Jsou podobný žánr." Název téhle skupiny ani neznám. Ale je to možný," zamyslel jsem se. Přeci jen často poslouchám různé playlisty na Spotify a tohle se tam klidně mohlo vyskytnout. "Líbí se mi tvůj hudební vkus." Usmál se a podíval se mi hluboko do očí. Neubránil jsem se úsměvu. Nebránil bych se opakování poslechu osmdesátek s Hankem, jakožto znalcem. Jakmile jsem posbíral dostatek odhodlání vyjádřit mou spokojenost a klid který jsem prožíval v těchto momentech, zapnul se hlasitý pískající budík trouby. Podávají se lasagne.