Náhody a panáky

Ven z továrny

"Do prdele, Robine...netuším, do čeho se vrháme."

Hankova slova se mu v mysli opakovala a nabírala na zoufalosti. Nenapadlo ho, jak před příchodem poručíka zjistit další informace. Vždyť doposud jen procházel městem, dával pokuty za parkování a uklidňoval protesty. Byl obyčejným hloupým pochůzkářem. Zatnul zuby a pokusil se znovu soustředit. V ten moment se ozvala střelba. Kdo střílel? Hlasitá rána se odrážela od stěn a vytvářela ozvěnu. Robinovi silně zapulzovalo v hlavě. Bránil se tomu, věděl že musí pomáhat a zachránit tu osobu, která byla v nebezpečí. Věděl, že musí krýt Hankovi záda. Ale kombinace hlasitého zvuku a migrény ho překonala a on ztratil vědomí. Když padal k zemi a před očima se mu začalo zatemňovat, ptal se sám sebe: "Kdo vystřelil?"

Za víčky uviděl světlo. "Jsem vzhůru," pronesl v duchu. "Naživu," pomyslel si. 

Dokáže otevřít oči? Cítil, že nohama leží na tvrdé zemi, nejspíš betonu. Od pasu nahoru byl mírně zdvižený a opíral se o něco měkčího. S námahou otevřel víčka. Jeho oči zavalilo světlo a on bojoval s představou je zase zavřít. Ne, nesmí znova omdlít. "Díky bohu, jsi v pořádku," ozval se nad ním Hankův hlas. Zněl naštvaně, ale Rob dokázal rozpoznat jeho nenápadnou úlevu. Konečně dokázal zaostřit. Uvědomil si, že je doopravdy na zemi, ale hlavou leží na Hankovo klíně. Byli stále v té staré továrně. S hrůzou pohlédl na "mrtvé", nehybné tělo androida, ležící v louži modré krve. "To dítě je v pořádku," promluvil Hank, když si všiml, kam směřuje Robinův pohled. "Už ho odvezli na stanici."

Robin sebral veškerou sílu ke slovu: "Moc mě to mrzí." Nedokázal se Hankovi ani podívat do očí, zvlášť v téhle podivné pozici. "Co?" nechápal poručík. "Nezvládl jsem tu situaci. Omlouvám se." Vzlykl, s panikou hromadící se v jeho těle. "Nemusíš se omlouvat. Nemáš tyhle případy v popisu práce," uklidňoval ho Hank. 

Nevyčítal mu to? Doopravdy? "Myslíš, že ti to zazlívám, protože zním naštvaně?" pokračoval Hank. Jeho mladší kolega se pokusil posadit, aby si ponechal alespoň zbytek své důstojnosti, ale jeho svaly odmítaly spolupracovat. Hank pochopil, o co se Rob pokouší a pomohl mu posadit se ke zdi. Jeho ruka zůstala na Robinových zádech, snad jako opora. "Nezním snad naštvaně pořád?" pousmál se. Robin pokývnul. S tímhle tvrzením musel souhlasit. Krom toho, v téhle situaci by nikomu moc nešlo udržet mírný tón. Nedokázal si představit, jak se Hank musí asi cítit, když každodenně vyráží k podobným případům. 

"Hodím tě domů," prolomil chvíli ticha Hank. Uvědomoval si, že ještě neskončila pracovní doba, ale dnes na tom nezáleželo. Podepřel Robina v podpaždí, aby mu pomohl se zvednout, ale ten i přes vše úsilí a odhodlání nedokázal udržet pevně nohy, natož jít. Poručík si pobaveně odfrkl a bez větších obtíží vzal Robina do náručí.