Náhody a panáky

Kávu, prosím

Robin několikrát praštil do kávovaru, po tom, co se odmítal zapnout, právě když se ozvalo zabušení na dveře. "Nechte mě spát," pomyslel si. Spánek už sice v plánu neměl, ale s kocovinou si přál zbytek dne strávit v posteli. Včera to s tím pitím po práci trochu přehnal. No, možná víc, než trochu. Těšil se proto na svojí oblíbenou značku kávy, aby mu alespoň ta zlepšila den, ale pak se stalo to s kávovarem a navíc se ho někdo v tenhle ranní čas rozhodl otravovat. Ne, že by věděl kolik je hodin. 

Dobelhal se ke dveřím a málem při tom dvakrát vyvrhnul obsah žaludku. Otočil klíčem v zámku a zabral za kliku. Pootevřel dveře, aby je mohl zase rychle zavřít, pokud by se jednalo o podomní prodejce, nebo ty lidi, kteří protestují proti androidům a všude rozdávají svoje letáčky a brožury o tom, proč jsou tihle bakeliťáci tak špatní. Ve dveřích se ale překvapivě objevil robot ve formálním oblečení laděném do šeda a modra. Hankův kolega, (tenhle název by Hank neuznal), prototyp androidího detektiva RK800. "Zatraceně Connore. Co tady děláš? " Pro Robina to bylo překvapující, neuvědomoval si, že by před Connorem zmiňoval své bydliště, ale taky je pravděpodobné, že tohle policejní android musí mít ve své databázi. "Co zíráš?" obořil se na androida. "Můžu dál?" pronesl Connor tím umělým jemným hlasem, který zněl až příliš perfektně. Robin se zamračil, a androida nakonec pustil dál. 

"Co se tady dělo? Slyšel jsem nějaké rány." otázal se robot, jak měl normálně zvykem při vyšetřování. "Nemám zrovna dobrej den," povzdychl si Robin. "To vidím," napadlo Connora při pohledu na mladého kolegu, ale rozhodl si to taktně ponechat pro sebe. Robin měl své krátké tmavé vlasy pořádně rozčepýřené, v obličeji zelený nádech a bílé triko, zjevně určené na spaní, už také zažilo lepší časy.

Robin se unaveně opřel o kuchyňskou linku a pokoušel se z Connora vypáčit, proč přišel. Ten se mezitím zabýval poruchou kávovaru. Jeho LEDka na pravém spánku mu blikala modrou a žlutou, jak se soustředil. "Musím říct, že s Hankem jste skvělý páreček," promluvil Connor, stále s rukama zkoumajícíma vnitřek stroje. "Co prosím?" obořil se na něj Robin. Byl unavený, ve stresu a androidova přítomnost ho jen mátla ."Myslím to tak, že když jsem poručíka Andersona poprvé poznal, musel jsem ho probírat z kocoviny. " Mírně se pousmál, jako by si vybavil nějakou milou vzpomínku. "Jeli jsme pak vyšetřovat případ devianta. Na tak vysoké procento alkoholu v krvi mu to docela myslelo," pokračoval, mezitím co prsty opatrně spojoval drátky. "Takže dokážeš kdykoliv zjistit kolik kdo pil?" zajímal se Robin, trošku vyděšen, co o něm dokáže hlava počítače s tělem člověka vyčíst.  "Pokud scan proběhne do 45 minut od požití, zjistím i druh nápoje," doplnil Connor, jakoby o nic nešlo. Jeho LED naposledy žlutě zablikala a vrátila se do studeně modré barvy. "Tak a opraveno. Můžeš si dát svou ranní kávu. Mám ji připravit?" zeptal se. "To snad ještě zvládnu," odpověděl mu Rob, přestože se mu do toho moc nechtělo. 

Kuchyní se začala linout příjemná vůně teplého nápoje. Robin se usadil ke stolu, přitáhl si nohy na židli k tělu a v tichosti spokojeně usrkával svojí denní dávku kofeinu. Connor se usmál a nenápadně pootočil hlavou, aby zakryl změny na své LEDce a odeslal Hankovi krátkou zprávu: "Vše v pohodě."