V jeho moci

3.

Když jsem se vracela, rozhlížela jsem se po baru, ale nikde jsem dotyčného neviděla.

,,Hledáš někoho?" ozvalo se za mnou.

Naneštěstí to byl Petr.

,,Ehm vlastně jo, hledám holky." zalhala jsem.

,,Holky jsem viděl venku," začal se přibližovat a chytl mě kolem pasu, ,,ale myslím, že tam vydrží chvilku i bez tebe." mrkl na mě a začal svoje ruce sunout na můj zadek, který zmáčkl.
Snažila jsem se mu vyprostit, ale držel mě.

,,Kampak, kampak, kočičko?" dral se k mému krku a hrudníku.

Snažila jsem se ho odstrkávat, křičela na něj, ať mě pustí, ale nic nezabíralo, přes hlasitou hudbu to nikdo jiný nezaslechl. Petr mě natlačil na zeď, kde pokračoval dál. Jeho ruce putovaly po mém těle, zatímco já se mu stále snažila vykroutit, byl na mně ale natisknutý celým svým tělem a jelikož byl o dost větší a silnější, neměla jsem šanci.

,,Přestaň už se cukat!" zahřměl.

V tu chvíli se mi podařilo vrazit mu facku, i když nevím, jestli to byl zrovna dobrý tah. Hrubě mě chytl za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Druhou rukou mě chytl pod krkem, ne nijak symbolicky, jednoduše mě začal škrtit, vůbec jsem nemohla dýchat a strašně to bolelo. U toho mi nadával a něco na mě křičel. Začalo se mi zatmívat před očima, když v tom mě najednou pustil, já se sesunula na zem a rozkašlala jsem se.

Byl to ten pohledný muž, kterého jsem dneska už potkala. Přišel ke mně, sklonil se, nabídl mi svou dlaň a zašeptal rázné ,,Jdeme.''  vzhlédla jsem mu do očí, s chutí něco namítnout, než jsem to však stihla, zamračil se a ještě s větší autoritou a razancí v hlase procedil mezi zuby ,,Hned!" Jeho pohled byl tak naléhavý, že už jsem neodporovala, přijala jeho ruku a nechala se táhnout z baru pryč.

,,Zastav panebože!" křikla jsem na něj, když už jsem jeho tempu nestačila, vysmekla jsem se mu a posadila se na římsu u zdi. S povzdechem se otočil na patě a pomalu ke mně přistoupil. Pohledem jsem se raději zaměřila na špičky svých bot. Prstem mi ale lehce nadzvedl bradu, abych se mu musela podívat do očí. Pohled měl velice přísný, šel z něj respekt a moje sebejistota, se kterou jsem s ním mluvila předtím byla pryč.

,,Jak se jmenuješ?" prolomil dlouhé ticho.

,,Kristýna" špitla jsem.

,,Takže, Kristýno" začal přísným a naštvaným hlasem ,,mohla bys mi říct, co to mělo znamenat a proč ti moje varování o tom člověku nestačilo? Muselo to dopadnout takhle?" lehce zvýšil hlas.

,,Děláš jakoby to byla moje chyba."

,,A čí teda?"

Nevěřícně jsem na něj zírala, všechna zlost ve mě vybuchla a teď jsem tu na něj křičela.

,,Takže je to moje vina? Moje vina, že nějaký nechutný prase nepochopí slovo ne?" jeho přísný výraz se změnil na ustaraný, protože mi začala téct slza po tváři ,,Moje vina, že se silově nevyrovnám chlapovi a nemam tím pádem šanci se ubránit a musím trpět, že mě osahává?To všechno je moje chyba?!"

Mlčel. Seskočila jsem z římsy a chtěla odejít.

,,Počkej, takhle jsem to nemyslel." chytil mě za paži, aby mě zastavil. Pokračovala jsem ale v chůzi dál.