▪️Red zone▪️ || FF Larry Stylinson, One direction ||

Temnota

Louis

"Uklidni se Louisi a neházej s sebou, 
bude to jenom horší!" Zakřičel na 
mně a snažil se mně chytit pevněji,
aby mi mohl tu tabletu strčit hluboko do krku.
Neposlechnul jsem ho, a dál s sebou 
ještě více házel a cukal abych mu 
unikl."Ty nicko! Okamžitě toho nech!"
Znovu na mně ten muž zakřičel.Začal jsem na něj vrčet a ohnal jsem se po 
něm rukama.Začal jsem ho drápat svými dlouhými drápy a stále vrčel.
Potom mi někdo chytil obě ruce a 
odtáhl pryč od něj.Byl jsem celý
 naplněný vztekem a tak jsem si ho 
vybil na něm.Na tváří se mu objevil 
děsivý úsměv,který mu zůstal na tváři do té doby, než přišel ke mně.
Hned, co přišel ten muž přede mně, 
tak mě okamžitě chytil za vlasy a za 
bradu a přitáhl si mně před svůj 
obličej."Tak poslouchej ty 
nevychovaná nicko, za tvoje nemožné a neomluvitelné chování jsi okamžitě
přemístěn do podsvětí, a ta tvoje
 hezká tvářička ti už nijak nepomůže"Zařval na mně alfa hlasem a dal mi
 neuvěřitelnou facku až jsem upadl
 na zem.
.
.
.

Probudil jsem se v místnosti,byla zde
 jenom tma a zima.Snažil jak se 
pohnout,ale byl jsem přivázaný k
 řetězům.Podle mého dobrého sluchu tu byly řetězy.Byl jsem tady přivázaný jako nějaký pes k boudě...

.
.

Po třičtvrtě roce
.
.
.

Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem.

Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem blíže ke smrti, ke 
konečnému klidu mojí duše a mysli.

Další nekonečný den ,týden,měsí plný bolesti,smutku a další neutuchající 
bolesti.
Strach z toho, že každým dnem je to
 jenom a jenom horší, strach z toho že ztrácím sám sebe.
Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy usmál nebo zasmál.
Moje mysl se z agresivní přesunula na odevzdanou k beznaději.

.
.
.

Aukce

"Všichni teď zůstanete na chodbě a 
tam zůstanete do té doby, než 
vyvolám vaše jméno ze salónku.Je 
vám to dostatečně jasné?! "
Křikl na nás ten muž a vydal se do
 onoho salónku.Za chvíli nás všechny
 někomu prodají.Na celý život...

Hned po tom co odešel se všichni 
začali otáčet směrem kterým jsme 
přišli.
Nathan se na mě podíval s udiveným pohledem.
"Pojď Lou, už musíme jít,nebo to 
nestihneme "Řekl mi.
"Nathane já nechci, už nechci vůbec
 nic.Chci jenom jednu věc kterou mi
 nikdo nemůže splnit." řekl jsem
 odevzdaně.
"Něco takového neříkej Louisi, tohle
 by žádná omega na tvém místě nikdy neřekla.Vzpamatuj se, je to tvoje
 poslední možnost se zachránit pře jistou smrtí v podobě nějaké alfy.Pojď s
 námi,nebyť přece hlupák"
Podíval se mi Nathan upřímně do očí s nadějí v nich.
"Dobře, půjdu s vámi" řekl jsem
" To je úžasné,ale musíme si hned 
pospíšit, jinak nás určitě chytí."
Řekl a vzal mně za ruku a začal se 
mnou utíkat pryč od toho salónku...

Po chvilce běhu jsem už nemohl běžet dál, protože na mém těle se 
podepsala dlouhá doba bez jakéhokoliv pohybu a velká ztráta krve a 
hmotnosti.
Nemohl jsem skoro popadnout dech a těžce jsem se nadechoval.

Zničehonic se chodbami rozezněl psí 
štěkot,který se nehorázně rychle 
přibližoval k nám.
Najednou jsem upadl na zem a pocítil ostrou bolest v mém kotníku.Zatnu jsem rychle zuby a nevydal ze sebe jedinou hlásku která by nás
 prozradila.
"Moc se vám omlouvám,ale já už
 prostě nemůžu.Útěk bych nikdy nezvládl.Běžte beze mě,zachraňte se 
alespoň vy prosím"Vyřkl jsem k nim
 se slzami v očích.
" Nemáš pravdu Lou, společně 
bychom to určitě nějak zvládli, 
všichni by jsme se dostaly ven"Bylo 
vidět že má slzy na krajíčku.
" Prosím ne, běžte beze mně.Nechci jít s vámi!"křikl jsem prosebně
Ozval se znovu štěkot psů,ale byl
 mnohem blíže než byl předtím.
"Běžte! "Křikl jsem na ně.
Všichni se dali do běhu a utíkali pryč.