Osvobození Sisyfa [Snarry, ✓]

Předmluva

Některá literární díla přečteme pro prostou radost z četby. Po jiných sáhneme, chceme-li se dozvědět něco nového. Jsou díla snadno zapomenutelná, u kterých si těsně po dočtení už vlastně ani nejsme jistí, jak dopadla. A pak existují díla. Prostě a jenom díla. Díla, u kterých chceme vědět víc, číst dál a rychleji, dostat se na jejich konec a odhalit mystérium, jež v sobě jejich četba obsahuje, a už v tu chvíli, kdy dočteme jejich poslední tečku, si naopak přejeme, aby nikdy neskončila. Abychom zase byli na samém jejich začátku a nevěděli o knize, kterou držíme v rukách, zhola nic, aby nám opět byla darována ona nevědomost, jež nám umožňuje nad literaturou zas a znovu žasnout.

A pokud byste si mysleli, že takový pocit lze zažít jen u četby dobré knihy, pak se nejspíš mýlíte, protože to samé kouzlo svede i žánr často opovrhovaný, stojící setrvale na literární periferii - fanfikce. A nevěříte-li, pak mi dovolte, abych Vám dnes představila dílo, které dost možná změní Váš názor.

Noci v zahradě Getsemanské

Už ani nevím, jak se to stalo, že jsem na jaře narazila na fanfikční dílo s názvem Noci v zahradě Getsemanské od Kayly Frost, přezdívané také jako starcrossed. Měla jsem tou dobou před státnicemi, jako o život dopisovala diplomku, učila jsem a neměla jsem čas pomalu ani na drobné světské radosti jako je jídlo nebo spánek. Jakkoli to není můj obvyklý styl, stávala jsem se pomalu ale jistě uzlíčkem nervů, který zoufale potřeboval dvě věci: všechno stihnout a zároveň se na všechno vykašlat. A tak jsem dost možná sedla k internetu, začala hledat něco nenáročného ke čtení, a narazila na povídku, u níž mě zaujal už jen její název - zajímavý slovosled, biblický odkaz... To bude dobré.

A bylo. Už první stránky mě absolutně pohltily, četla jsem dnem i nocí a nenamáhala se ani se svým obvyklým "dočítáním do tečky". Zkrátka mi bylo jasné, že to budu muset přečíst naráz, jinak se zblázním zvědavostí. A najednou byl konec - takový, jaký jsem vůbec nečekala, a který mě zanechal absolutně rozčarovanou. Ale taky tu byl druhý díl, ještě lepší než první, ještě intenzivnější, ještě napínavější, zkrátka "díl-ještě-víc", zkrátka Invictus - povídka, kterou pro mě dosud žádná jiná neporazila.

Jenže po jejím dočtení přišlo rozčarování číslo dvě. Oba díly jsou součástí trilogie, avšak třetí a poslední díl, Osvobození Sisyfa, nejen nebyl přeložen - on dokonce ani nikdy nebyl dopsán. A tak jsem pustila i do něj, ale už s jakousi hořkou pachutí, že se nejspíš vážně nikdy nedozvím, co bylo po konci. A měla jsem pravdu - místo, do něhož je povídka dopsána, nenabízí o moc víc odpovědí, než kolik otázek pokládá. Ale ta hořká chuť na jazyku zmizela - smazal ji Kaylin mistrný způsob psaní, který je prostý, nepřikrášlený velkými slovy nebo složitou strukturou, ale jdoucí přímo k věci - a hlavně přímo k srdci. A v tom okamžiku, kdy jsem rozpracovanou trilogii dočetla, jsem věděla, že se k ní od té chvíle budu pořád vracet, číst ji ve chvílích, kdy mi zase bude v životě těžko, a v duchu si přát, aby oba hlavní aktéři - Severus Snape a Harry Potter - našli za hranicí příběhu, kam už jeho linie nedosáhla, svoje štěstí.

Sisyfos konečně vysvobozen

A protože jsem vůči tomu příběhu, který mi na jaře pomohl překlenout nejtěžší období, cítila jistý dluh, rozhodla jsem se, že ho splatím tím, že se o příběh podělím s co největším počtem lidí. A to tím, že přeložím třetí díl. Tomuhle rozhodnutí následovaly pokusy o kontaktování Kayly i Adelaine, dvorní (a výtečné!) překladatelky obou předchozích dílů, ale bohužel nebyly ani po několika týdnech čekání úspěšné. A tak jsem se rozhodla zariskovat a jít do toho zatím na vlastní pěst. Kdyby pak někdy došlo k tomu, že by se obě autorky k překladu vyjádřily zamítavě, stáhnu ho - ale do té doby, myslím, může dělat radost.

Počínaje dneškem se tedy - symbolicky - až do konce roku můžete těšit každý pátek na jednu novou kapitolu. Vycházet budou zde i na mém AO3 profilu (odkaz na něj naleznete v mém biu).

Ale než se pustíte do jejich četby, určitě nezapomeňte přečíst předchozí dva díly (odkazy naleznete v komentáři) - bez nich je povídka čitelná, ale bude vám z ní unikat to nejdůležitější: ten pocit konce.