For u, I will || Karlnap || Cz [DISCONTINUED]

I.

"Ale notak mamii, jen na chvíli!" Prosil jsem svojí mamku už nejméně pět minut. "Karle naposledy, nemůžeš večer ven. Teď jdi do postele a spát"
Mám hodně snů! Jeden z nich je se podívat na hvězdy, vždy si moc přeju jít ven abych se na ně mohl v plné kráse podívat ale maminka mi to vždy z nějakého důvodu zakazuje.. Mrzí mě to ale musím poslouchat.
Jak mi maminka řekla, odešel jsem do svého pokojíčku a zalezl si do postele. V pokoji mám obrovské okno, ale na noc se mi přes něj vždy spustí nějaká látka aby nešlo vidět ven. Nikdy mi o tom rodiče neřekli, neznám noční svět a to mě nejvíce trápí! "Není to fér, proč dospělí můžou vše a já nic!" Zanadával jsem si pro sebe a zavřel oči.
Usnul jsem hned a najednou bylo ráno. Dneska mě má vzít taťka konečně na učení! Budu se učit cestovat časem, konečně! "Dneska to bude nejlepší den v mým životě, určitě už taťka snídá!"
Rychle jsem vylezl z postele, vyhrabal nějaké oblečení ze skříně a hned si to namířil po dlouhých schodech do kuchyně. Náš hrad je obrovský, i když je někdy těžké vyšlapat ty schody, nikdy bych ten hrad za žádný jiný nevyměnil!
Když jsem doběhl do kuchyně přivítala mě maminka svým úžasným úsměvem, tatínek už snídal. Vždy ho vydám jen o víkendech, prý má moc práce aby náš hrad ochránil a mrzí mě že s ním nemůžu být tak moc jak bych si přál. "Dobré ráno Karle, tady máš snídani a všechnu ji sněz, ano?"
"Ahoj mamii, děkuju. Víš že to snim prosimtě"
Dneska mám ke snídani chleba s jablkem a mlékem. Tyhle snídaně nemám vždy a proto si jí vážím. Sedl jsem si k taťkovi a hned jsem se začal vyptávat kdy se pustíme do toho učení.
"Tak co tatii, kdy se půjdeme učit. Moc se těším tati!!"
"Karle, ještě jsi mi neřekl ani ahoj a hned se ptáš na tohle. Hned po snídani vyrazíme, máme na to celý den"
V tom tatínka přerušila maminka, opět říkala že celý den nemáme. Já se prý musím do západu slunce vrátit, tatínek má jít na službu a já si ještě uklidit v pokojíčku. Nemohl jsem být ale naštvaný, přeci jenom aspoň něco!

Společně jsme se nasnídali a my s tatínkem vyrazili ven. Ano žijeme v dimenzi s magií ale vypadá to tady jako v normálním světě, ptáčci a ostatní zvířátka tu jsou také! My s tatínkem měli namířeno za hradby na louku, nejdříve mě tatínek poučoval o bezpečnosti a vedlejších účinkách. Hned potom mi věnoval nějaké obrovské brýle, hodinky a já si to hned nasadil. Vysvětlil mi jak se dostat do portálu a jak projít časem do minulosti, my smíme jen a pouze do minulosti! Do budoucnosti nikdo nikdy nesmí, nikdo nesmí vědět jak to tady bude vypadat třeba za deset let.
Já se hned snažil dostat do časového portálu, samozřejmě nic nikomu nejde na poprvé takže jsem byl lehce zklamaný. Ale tatínek mě povzbuzoval a mě se to podařilo, kolem sebe jsem viděl fialovou, modrou a bílou, jakoby se mi motala hlava a já měl za chvíli omdlýt..
No a za chvíli jsem se ocitl na stejném místě před pěti lety. Tatínek tu se mnou byl samozřejmě též, nemohl jsem uvěřit že se mi to podařilo. Tohle přenášení však zabere hodně času a energie. Jakmile jsme se chtěli vrátit chytl jsem tatínka za ruku a stejným způsobem jsme se museli dostat zpět do toho barevného portálu.. Opět tam byli ty barvy, ty poté zmizeli a byli jsme opět na louce, v přítomnosti. Na tohle jsem čekal celých 7 let! Cestovat v čase se může prý až od 7 let, ale jak tatínek měl mnoho práce a služeb začal jsem až skoro v 8 letech.. Osmé narozeniny slavím už příští víkend. Doufám že tatínek bude doma a oslavíme je všichni společně!!

Po cvičení jsme se vrátili na oběd, měli jsme výbornou maminčinu polévku a potom brambory. Byl jsem tak unavený že jsem se rozhodl jít spát, malý šlofík mi neublíží. Vyběhl jsem ty nekonečné schody a zamířil to do mého pokojíčku. Zavřel jsem za sebou dveře, převlékl jsem se do jiného oblečení a lehl si do mé postýlky. Usnul jsem hned co jsem zalehnul, dalo mi to cestování zabrat ale časem to půjde!