Avengers a tajemství podsvětí

17. kapitola

Celá cesta na misi byla pro mě peklo. Oba dva se na mě mačkali z každé strany a já začala pociťovat, že už nemám žádný svůj vlastní prostor. Ale poslední kapka nastala, když mi na nohu položil ruku Derek a Antef ho zabíjel pohledem a hned se přidal. ,,Dejte ty ruce pryč!" Okřikla jsem je. Naštvaně jsem se zvedla s šla si sednout vedle Tonyho, který se na mě usmíval. ,,Raději mlč." ,,Nic jsem neřekl." Bránil se Tony s rukama nad hlavou. ,,Vážení už jsme na místě!" Ozval se Clint. Už abych to měla za sebou. Jakmile jsme vystoupili hned nás pořádně profoukl studený vítr. Jako vážně?! To nás Furry nemohl poslat někam jinam? ,,Tak všichni rozdělíme se do týmu a zničíme to tady." Začal nám už Steve rozdávat úkoly. ,,Wanda a Tony vy to poletíte napřed a zkontrolujete jestli jsou ještě v okolí nějaké další nepřátelské základny. Já, Nat a Clint půjdeme do středu základny. El, Derek a Antef vy prohledáte celou základnu, kdyby tu byli nějací zajatci. Až je zachráníte půjdete nám na pomoc. Rozumíte?!" ,,Ano!" A všichni vyrazili vpřed. Nevšímala jsem si rozdělení týmu a raději to ignorovala. ,,Tak jo kluci. Já půjdu napřed a vy mě budete krýt. Rozumíte?" ,,Ano!" Vešli jsem dovnitř a vyrazily doprava po chodbě. Po cestě jsme potkávali vojáky a kluci je díky svými schopnostmi zabíjeli, tak aby neudělali moc hluku. ,,Jednoho mi nechte žít. Potřebujeme vědět kde jsou tu cely." ,,Rozumím." Hned mi odpověděl Derek a hned mi jednoho odchytnul a poslal do kolen. ,,Teď nám řekni kde máte vězně a nebude to tak bolet." Řekla jsem s upřeným pohledem na tu hordu svalů. ,,Nic vám neřeknu." Jak to dořekl Antef mu zlomil obě dvě ruce. Chlap zařval bolestí. ,,Na tvém místě bych to řekla. Příště to bude krk a potom si najdeme někoho jiného aby nám to řekl." Voják mlčel, ale jakmile se k němu začal znovu Antef přibližovat začal hned mluvit. ,,Dobře! Musíte jít po téhle chodbě a potom doleva kde budou schody po kterých sejdete dolů do sklepení a tam to je." Hned nám vše vyžvanil. Kývla jsem na Dereka a ten ho jedním a bez bolestním škubnutí zabil. Všichni jsme se tedy rozběhli ke schodům a co nejrychleji je seběhli. Doufám že ještě někdo žije. Dole bylo aspoň dvacet cel. Přišly jsme k první a já jsem vylomila dveře a co jsem viděla mě úplně nasralo. V cele bylo deset dětí v hrozném stavu. Když si nás všimli se strachem v očích na nás koukali a snažili se schovat někde v rohu. ,,Nemusíte se bát přišli jsme vás zachránit." A pomalu jsem se k ním přibližovala. Vzala jsem malou holčičku za ruku a pohladila po vlasech a usmála se na ni. Ona se mi pokusila úsměv vrátit. Antef pomocí písku vytvořil vůz na který jsme poskládali všechny děti a takhle jsme prošli všechny. U předposlední cele byly na tom lidi nejhůř. Když si nás všimli všichni se lekli.,, Nemusíte se bát přišli jsme vás zachránit." ,,A co ostatní?" Zeptal se mě muž co byl k nám nejblíž. ,,Jste předposlední cela." ,,Dobře na nás nemusíte ztrácet čas. Jděte. Někteří z nás jsou už buď mrtví nebo už je to čeká." ,,My vás tu nemůžeme nechat." Z rohu se k nám připlazila jedna žena která držela malé miminko. ,,Prosím vemte ho sebou. Mě už moc času nezbývá." Žena mi podala dítě do náruče. ,,Jmenuje se Sebastian." Maličký se na mě koukal potom se na mě usmál. ,,Dobře." Otočila jsem se na kluky a kývla, že vyrážíme. ,,Antefe vezmi všechny ti děti a běž napřed my s Derekem prohledáme poslední místnost." ,,Dobře budu se snažit co nejdříve vrátit." ,,Dobře." Podala jsem mu malého a nechala jsem ho běžet napřed. ,,Tak jdeme Dereku." ,,Ano má královno." Zazubil se na mě. Tím si uštědřil pohlavek. Přistoupili jsme ke dveřím a já hned poznala, že ty dveře budou oříšek. Začala jsem je zkoumat. ,,Jsou z ocele, která je docela citlivá na extrémní chlad, i když je to ironie, když jsme na jednom z nejchladnějším místě." Použila jsem schopnosti, abych je otevřela. Dveře se začali pomalu na nás řítit a Derek mě na poslední chvíli vzal do náruče a odskočil pryč. Položil mě na zem a rozešel se semnou dovnitř. Vevnitř byla velká tma, ale to co jsem uslyšela mě dostala do kolen. ,,Elen jsi to ty?" Ten hlas bych poznala kdykoliv. Klaus. Jako by se mi svět zastavil před očima. Právě před mými očima mi stála celá moje rodina všichni moji kluci. Ale jak je to možné?

Moc se omlouvám za dlouhou absenci, ale budu se snažit co nejčastěji psát. Moc se omlouvám za chyby.