Nerozdělitelné Sestry [Avengers]

25. Kapitola

"já přísahám! Misteria jsme nezabili! Zabili ho ty drony!" Řekla jsem. Seděli jsme na policejním výslechu. "Ale ty drony patřili vám ne?" "Ne! Tedy- ano, ale on napadl nás!" Řekla jsem. "Máte důkazy?" Mlčela jsem. "Ovládal jí, ublížil a bodl do ní látku kterou ji přinutil mě zabít!" Řekl Peter. "A tohle vám mám jako věřit?" Řekl policista. Zakroutila jsem hlavou. "Proč by jste nám vlastně měl věřit? Vlastně jinak, proč by jste měl věřit mě? Jsem přeci jen bývalá agentka hydry. Kdyby jste jen všichni viděli co jsem zažila! Co já a má sestra zažila!" Řekla jsem a všechny papíry se rozlítli na zem. "Když mluvíme o vaší sestře, za nedlouho dorazí, poslal jsem pro ní." "Cože?!" "Mají jí zatkount za podezření z pomoci o vraždu." Řekl. "Ona za nic nemůže!" "Takže se přiznáváte." "Ne! To jsem neřekla." "El, nemá to cenu, nemáme důkazy, nevěří nám." Řekl Peter. "Jak jinak." Řekla jsem a ohněm jsem roztavila pouta na mích rukou. Byla jsem naštvaná, ale to se během chvíle změnilo a z očí mi začali téct slzy. Ráda bych konečně žila normální život. Během chvilky přivedli Sáru. "Slečno Stárková posaďte se." Řekl policista a Sára si sedla vedle mě. Všimla si, že brečím. "Co se děje?" Řekla. "Víte o něčem co se stalo v Evropě?" "Ne, co se stalo? Může mi sakra někdo říct proč jsme všichni tři tady?" "Slečna Stárková a pan Parker, jsou obviněni z vraždy misteria a pan Parker byl odhalen jako Spiderman." Sára se na nás podívala. "Tohle musí být nějaký omyl, oni by nikdy nikoho nezabili. Přece proč by sedmnáctiletý kluk někoho zabil?" "A proč by vaše sestra někoho zabíjela?" "Jí si neberte do pusy! Nikdy by nikoho nezabila!"
Jak Sára zvýšila hlas, všechno ze stolu se rozházelo po místnosti. Ruce měla sevřené v pěsti a okolo nich bílou záři. Chytla jsem jí za ruku. Ona se na mě podívala a záře zmizela. "Omlouvám se." Řekla jsem. "Dobře, projdeme si ještě jednou záznamy všeho co se v Evropě stalo, pokud se ale prokáže, že je vaše sestra a pan Parker viní, budeme to řešit jiným způsobem. Do té doby můžete jít."
Vyšli jsme ven. Sára se na nás podívala. "No, tohle mi budete muset vysvětlit." Řekla. Najednou jí zazvonil telefon. "Ano?" Když jí odpověděli, její výraz zkameněl. "Dobře, hned jsme tam." Řekla. "Co se děje?" "To bylo z nemocnice. Táta je tam." Rychle jsme nastoupili do auta a jeli do nemocnice.

Vtrhli jsme dovnitř. "Tony Stark, kde je?" Řekla Sára. Nikdo jí neodpovídal. "Kde je můj otec?!" Zvýšila hlas. Přešla k recepci. "Okamžitě mi řekněte kde je Tony Stark." "Je na sále. Musíte se uklidnit." "Na sále? Je to vážné?" Zeptala jsem se. "Vnitřní krvácení, zlomená žebra...." "To zní vážně." Řekl Peter. Sára se složila na židli. "Nemůžeme o něj přijít El, znovu ne." Řekla. "Já vím." "Protože kdyby jo, už ho zpátky nezískáme." "Já vím." Řekla jsem a objala jí. "Co se stalo panu Starkovi?" Zeptal se Peter na recepci. "Autonehoda, někdo do něj naboural." Řekla Doktorka. "Musí přežít, musí!" Řekla Sára.

Seděli jsme na chodbě namáčknutí na sobě. Za Sárou přišel Loki. Seděl vedle ní a držel ji v objetí. Já byla v Peterově objetí. Najednou za námi přišla doktorka. "Už je na pokoji." Řekla, my se okamžitě zvedli a šli jsme za ním. Ještě nebyl vzhůru, spal. Sedli jsme si na židle a čekali, až se probudí. Už to že je naživu nás srovnalo a byli jsme klidnější.

Tony otevřel oči a nám se v očích rozsvítila naděje. "Ahoj tati, jak se cítíš?" "Jako když tě někdo srazí autem a jsi po operaci." "Je mu dobře, má zase svoje vtípky." Řekla Sára s úsměvem a z oka jí ukápla slza. "Co se děje zlato?" Řekl Tony. "Jen jsem ráda že jsi v pořádku." Řekla Sára a otřela si tváře. "Pane Starku, jsem moc rád že vám nic není." Řekl Peter. "Díky mladej, jsem rád že jsi tady." "Mohla bych zkusit to hojení urychlit, ale od posledního zranění nemám dost síly na svou moc." Řekla Sára. "To je dobrý holka, já se z toho dostanu." Řekl Tony.

Seděli jsme u táty celý den. Když pak usl, všimla jsem si, že usla i Sára. Byla v Lokiho objetí. Peter taky usl. Usmála jsem se na Lokiho. "Děláš jí šťastnou." Řekla jsem. "Ona dělá mne šťastným, snažím se jí to oplácet." "Je to dobře, potřebuje to po vší tý bolesti." "Nechci aby už trpěla. Ještě stále není zdravá. Když jste byli pryč, měla noční můry, nemohla spát. Teď když jste se vrátili, konečně spí." "Noční můry?" "Ano, říkala, že vidí tebe a Petera v nebezpečí." "Nemyslím si, že to byli sny Loki. Myslím si že viděla pravdu." "Je to možné. Ale teď konečně spí. Za celou tu dobu, co jste byli pryč opravdu moc nespala." "Peter je zase vyčerpaný z toho co se stalo v Evropě a ani se mu nedivím." "A co ty? Proč si taky nezdřímneš?" "Ani nevím, nejsem moc unavená. Spíš mám starost. O Petera, teď každý ví, že je Spider-man. A taky o tátu." "Tony je v pořádku, vidíš? A s Peterem se přes to dostaneme, není to přeci jen pro něj teď lepší? Nemusí nic skrývat." "To sice ano, ale jsme obvinění z vraždy." "A udělali jste to?" "Ne." "Tak vidíš." "Jenže nám nikdo nevěří, policie vyšetřuje všechny důkazy. Ale zatím všechno spadá na to, že jsme vinní. A pokud se to nezmění, tak nás zavřou." "Ono se to nějak vyřeší." "Já vím jak." Sára se probudila. "Umím přeci přečíst vaše myšlenky a vzpomínky, mohla bych přečíst ty vaše a pak je ukázat policii." "Ale nemáš na to dost síly." "Když se budu snažit, tak se to povede."