Nerozdělitelné Sestry [Avengers]

7. Kapitola

"Bože, vy dvě máte odvahu." Řekl Tony když jsme sešli po schodech dolů. "Jak to myslíš?" "I po tom co jsem se dozvěděl, mi stále lezete na oči." Pavel Dostál záchvat smíchu. "Hale nekazme si vykend." Řekla jsem. Telekinezí jsem nám udělala kafe.

Mluvili jsme o různých věcech až jsme se dostali k debatě o tom, když jsme s El pracovali pro Hydru. "Mám otázku. Zabili jste někoho?" Řekl Thor. "To chceš slyšet? Že jsme vrazi, kteří jsou ve vaší partě? Že jsme nebezpečné." "On to tak nemyslel." "Ale myslel Steve. Jak říká El, myslíš si že jsme vrazi?" "Neodpověděli jste na otázku." "Jo zabili jsme! To chceš slyšet? Nejsme zase tak neviné jak to vypadá! Hydra nás ovládala a my je poslouchali, do teď toho lituju." "Když jsme u toho, přišel dokument od vlády, musíme podepsat a prispusobit se státu. Pokud nepodepíšeme půjdou po nás. Zabýváte vy dvě." "Vy jste všichni podepsali?" "Ano.." "já nepodepišu." Řekla jsem. "Já taky ne, nejsme loutky, nenechám se ovládat, znovu ne." Řekla El a já přikývla. "V tom případě vás budou chtít zatknout a my vás budeme muset předat." Řekl Steve. "Fajn, myslela jsem že přátelství a rodina je silnější než nějaký dokument." Řekla jsem. Poté jsme začali utíkat. Ostatní nás ale nechtěli nechat. Takže začal boj.

Thor použil blesky a poslal je na nás. El je vstřebala.

Poslala je na ně zpět. Bojovali jsme co jsme jen mohli. "Sáro mějte rozum!" Řekl Steve když se mnou bojoval. "Do teď jsme nic podepisovat nemuseli, byli jsme volní! Řekni proč se to najednou změnilo?!" Steve neodpověděl. Zadívala jsem se mu do očí a donutila říct pravdu. "Protože ty a El jste nebezpečné, nezvladatelné, nedáte se ovládat." Oči mi přestali zářit. "Promiň." Řekl. Odkopla jsem ho, použila telekinezi a zatarasila jim cestu. Wanda se ale společně s ostatními i tak ven dostala. Boj pokračoval.

"Dost!" Zařvala jsem a odhodila všem zbraně z rukou. "Tohle nemá smysl! Bojujeme proti sobě jen kvůli nějakému podpisu! Když je pro vás tak důležité to podepsat tak to podepíšeme!" Řekla jsem a El přikývla. Všichni na nás jen koukali. Prošli jsme kolem nich, beze slov. Podepsali jsme dokument a odešli.

Druhý den jsme zjistili, že Pavel odjíždí. "Co máš v plánu?" "Jedu do Chicaga, mám tam zaměření i na školu, budu tam studovat vynalézávání a vynalezl jsem si novou ruku. Je menší a vypadá více lidsky." Řekl. "Tak hodně štěstí." Řekla jsem. Rozloučili jsme se a Pavel odjel.

Šla jsem do dílny. "Jarvisi?" "Ano slečno?" "Něco zkusíme. Máš ještě ty mé plány z minula?" "Jistě, tady jsou." "Přidej tam trochu tohoto." Řekla jsem a začala vytvářet nápady. "A co to vynalézáme?" "Je to něco jako otcův oblek. Ukládej to na můj soukromý účet." "Takže k tom panu Starkovi nemám říkat?" "Ne, bude to naše tajemství Jarvisi." "Jaké tajemství?" Řekl Tony. Všechno z obrazu zmizelo. "Tati! Co tady děláš?" Řekla jsem překvapeně jako by se nic nestalo. "Já? Je to má pracovna co tady děláš ty?" " "Šla jsem se podíval na tvé obleky." "Lžeš, nikdy ti to nešlo." "Celej život si mě neviděl." "Viděl jsem tě do tvých pěti let a vím jaká jsi byla a vidím tě teď, takže mi řekni co tady děláš?" "Nic." "Slečna Sára si přišla prohlédnout vaše plány k výrobě obleků pane." "Díky Jarvisi, vidíš nebylo to těžké. Tak příště celou pravdu a jestli by tě něco zajímalo, přijď se mě zeptat přímo." "Jistě." Řekla jsem a odešla.

V pokoji jsem si kreslila plány obleku. Není to tak že bych chtěla stejný oblek jako má táta, vlastně trochu ano. Jen ho chci zkusit vyrobit. Když nikdo nebyl v dílně, využila jsem momentu a šla do ní. "Jarvisi, můžeme pokračovat?" "Jistě, chcete udělat ten samý oblek co má váš otec?" "Ne samý, chci zkusit něco podobného akorát v trochu jiném stylu." "Samozřejmě, jaký typ máte na mysli?" "No, co takhle něco jako..." Začala jsem na monitoru různě upravovat Tonyho oblek. Pozměnila jsem tvar. "Chcete změnit barvu?" "Ano, dej tam místo zlaté a červené, zelenou, stříbrnou a bílou." Jarvis začal tak udělal.

"Hotovo, je to tak jak jste chtěla?" "Páni, za jak dlouho to vyrobíš?" "Za tři hodiny." "Dobře. Kde se všichni nacházejí?" "Pan Stark jel společně s ostatními na schůzi, vaše sestra šla s Peterem ven, v budově jste jen vy." "Dobře, začni vyrábět." Mezitím co Jarvis vyráběl oblek, já studovala plány. Mím zájmem byli vždycky Starkovi výtvory, to jsem ale ještě nevěděla že je můj otec. Ve škole studuji hlavně zaměření v technice. A teď, jak už jste si mohli všimnout, tak se zajímám o výrobu jeho obleků.

Po třech hodinách, jak už Jarvis slíbil, tak oblek vyrobil. Nainstalovala jsem na něj maskovací zařízení. "Jarvisi skryj ho před tátou, prosím." "Jistě slečno." Uslyšela jsem příjezdy aut. "Oblek skrýt." "Děkuji." Řekla jsem a šla nahoru. "Ty jsi doma?" "Jo, neměla jsem chuť někam jít." Přivítala jsem se se všemi. Pak jsem políbila Steva. "Ehmm....." Stála tam s nimi nějaká blonďatá holka. "Kdo je to?" Řekla jsem. "To je Sharon a nepamatuju si, že by ji někdo pustil dovnitř." "Přišla jsem sama. Promiň, ale kdo ne tahle holka?" "Jsem Sára Stárková, Stevova přítelkyně." Řekla jsem. Sharon se zdála zařazeně, evidentně se Stevem něco měla a teď žárlí. "No nic, Sharon, jestli by jsi byla tak laskavá a opustila základnu." Řekl Steve. "No jistě." Řekla, obrátila oči v sloup a vydala se ke dveřím. Narazila na El s Peterem. "Pardon, ale ty jsi zase kdo?" "Já jsem Ella." "Vypadáš stejně jako...." "Jsme dvojčata." Řekli jsme naráz. Sharon byla zmatená a radši opustila základnu. "Hádám, chodili jste spolu, ona je nesnesitelná, žárlí a dolejzá." "Trefila jsi se." Řekl Steve s menším smíchem. "Asi mi něco uniklo, ale kdo to byl." Řekla El. "To byla Stevova ex." Řekla jsem. "Vás taky někdo nechal kapitáne?" Řekla El se smíchem. "Já nechal ji." "A udělal jsi dobře, znám ji asi dvě minuty a je děsná." Řekla jsem. Nevím proč, ale začala jsem se smát. El a Steve se ke mě přidali. No jo, všichni lidi na zemi nejsou jako z pohádky.