Zapálili Déšť [SasuSaku] ✔

[ 2 ]

,,Uvědomuješ si, že to sem všechno sama nevytáhneš?" podotkla trochu frustrovaně modrooká blondýnka, zatímco Sakura s velkým úsilím zvedla papírovou krabici plnou knih biologie, které jí dělaly společnost po celou dobu na vejšce.

,,Páni, dobrý postřeh," uchechtla se růžovovláska a zkřivila tvář. ,,Co kdybys řekla svýmu namakanýmu umělci, aby zvednul ten svůj línej zadek a pomohl mi?"

Ino zakoulela očima. ,,Čelo, jeho zadek není línej. Divila by ses, co všechno dokáže."

Jakmile tu větu Sakura strávila, snažila se příliš nepřemýšlet, co tím Ino myslela, a hlavně si nechtěla nic představovat.

Uvědomila si, že už teď jí chyběl Gaara.

Sakura vynesla krabici do schodů ošklivého, činžovního domu, kde bydlela její nejlepší kamarádka se svou drahou polovičkou. Zastavila se před dubovými dveřmi a modlila se, aby Ino, která jí byla těsně v patách, co nejrychleji vyštrachala klíče, protože ruce jí začaly pálit, jako by je strčila do pece.

Za normálních okolností měla Sakura sílu jako býk, ale teď za sebou měla šíleně dlouho jízdu autem a těšila se do postele, jako nikdy. Do Konohy s Temari dorazily pozdě večer, a to hlavně kvůli dopravě na silnici, ale to jí vůbec nevadilo.

Po tom, co jí Gaarova sestra vysadila v ulici nedaleko Inina bytu, se obě dívky rozloučily a Temari odjela za jejím klukem, - Shikamarem - kterého měla původně v plánu navštívit.

Konoha vypadala pořád stejně, ale když vystoupila z auta, trochu jí překvapilo počasí. Za ta léta, co strávila v Suně si zvykla na věčné teplo a sucho, takže tenhle chladný vzduch jí zaskočil šíleně, i když Sakura nikdy nebyla moc otužilá.

Každopádně si udělala mentální poznámku, že si musí koupit pořádně teplou bundu.

,,Hele opravdu nevadí, že tu jsem?" zeptala se tiše Sakura, když Ino otevřela dveře svého bytu.

Blondýnka se na to jen s povzdechem usmála. ,,Klid, je to v pohodě. Nevadí to ani mě a ani Saiovi, tím si můžeš být jistá. Navíc ten pokoj teď zatím nevyužijem," snažila se ji uklidnit Ino, když Sakura s úlevným vzdechem položila krabici na zem. A než se rozhlédla po krásně světlé a čisté chodbě, ještě se ujistila, že cítí ruce.

Chodbu zdobilo několik abstraktních obrazů a plno pokojových rostlin, což Sakuru vlastně ani nepřekvapovalo, protože se jednalo o Saie a Ino.

,,Jak bylo v Suně?" ozval se před ní melodický neutrální hlas a doktorka obrátila pozornost k autorovi obrazů, který se ležérně opíral o futra dveří.

Nedokázala potlačit úšklebek. S tímhle blbečkem se potkala na konci střední a nebýt toho, že chodil s její nejlepší kámoškou, ani by se s ním už nemusela nikdy vidět.