Zapálili Déšť [SasuSaku] ✔

[ 4 ]

Mitsuki po celou dobu mlčel, zatímco Sasuke se snažil nepodlehnout své chuti po cigaretách.

Vždycky, když se vynervoval tak ho přepadlo náhlé nutkání jednu si zapálit a nadopovat si plíce nikotinem. Kouřil už od střední, ale ne nějak často.

Vzhlédl od silnice a mrkl na Mitsukiho ve zpětném zrcátku. ,,Měl jsi počkat na urgentu," nadhodil směrem k chlapci v naději, že mu možná odpoví a vysvětlí, jak se dostal pod Sakuřiny ruce.

Bělovlasý klučina ale seděl tiše na místě a ani nedutal. Bylo to jakoby Sasuke ani nepromluvil.

Uchiha potlačil nedospělé odfrknutí. Jistě, měl rád ticho, ale když mu někdo záměrně neodpovídal a celkově dělal, že neexistuje, téměř cítil, jak jeho trpělivost praská jako nakřáplá skořápka. ,,Táta o tebe měl starosti. Máš pěknej problém."

To zřejmě probralo Mitsukiho pozornost, protože své velké hadí oči přesunul směrem k němu. Z jeho zlatých duhovek se nedalo vyčíst absolutně nic, působily prázdně, jako čistý nepopsaný papír. A Sasuke si uvědomil, jak moc mu ten kluk lezl na nervy - byl tichý, odmítal se s ním bavit a k tomu dělal problémy, ze kterých ho on do finále zase musel tahat ven. V podstatě nesnášel lidi, co byli jako on sám.

Nikdy by to neřekl nahlas, ale několikrát už si v duchu přiznal, že to s dětmi neumí. To byl taky důvod, proč odmítal dětské případy a proč zprvu nechtěl přebrat případ Mitsukiho navzdory tomu, že to byl syn jeho šéfa.

,,Nevěděl jsem, že mám počkat tam."

Sasuke pozvedl obočí a ohlédl se přes rameno.

,,Příště už to neudělám," sliboval chlapec, zatímco si mladší Uchiha tiše povzdechl a zavrtěl nad ním hlavou, jakoby byl nějaký ztracený případ.

,,Tch, žádné příště už nebude."

Při další příležitosti Orochimarovi řekne, že tenhle případ nevezme a je mu jedno, jak ho bude přemlouvat nebo co mu za to bude nabízet.

,,Proč jsi na ní musel bejt takovej?" ozval se zničehonic zase po chvíli a Sasuke uvažoval, že bylo možná lepší, když byl zticha. Předpokládal, že Mitsuki mluvil o Sakuře a zavřel na vteřinku oči. Chlapcova náhlá změna tématu ho trochu zarazila, ale snažil se to nedávat najevo. Začal se naplno věnovat řízení a tiše se modlil, aby mu dal jeho náctiletý společník aspoň na pár minut pokoj.

Jenomže i přesto, že se černovlasý Uchiha opravdu snažil, setkání se Sakurou mu leželo v hlavě a čekalo, až si to jeho mozek nějak přebere. Když se objevil před dveřmi ordinace, - na kterých samozřejmě nebyl žádný štítek se jménem pediatra - neočekával, že je otevře ona.

Sakura Haruno. Poprvé se s ní setkal na příměstském táboře, na který ho před lety, když mu bylo dvanáct přihlásili rodiče. Tehdy ho neměl kdo hlídat - Itachi se Shisuiem měli moc práce na policejní stanici a máma s tátou si chtěli taky užít nějaký ten čas pro sebe. Jako vždy měl po svém boku Naruta, kterého znal už od raného dětství, jelikož se jejich tátové potkávali v práci.