Spoutaná láskou

6

Když se probudím ucítím obrovský nával bolesti, která se mi okamžitě vrazí do spánku. Než otevřu oči slyším hudbu z rádia a cítím jemný zápach benzínu. Oči otevírám pomalu, protože skrz okno mi na tvář dopadají ostré sluneční paprsky. Když si oči alespoň trochu přivyknou tolika světlu a já se vzpamatuji a vybavím si co se stalo, začnu se vyděšeně rozhlížet kolem sebe. Trhnu sebou a ucítím bolest na zápěstí. Můj pohled ihned padne právě na ono zápěstí a když zjistím, že mám ruce i nohy svázané začnu se bát ještě víc. Vedle mě sedí poměrně silný muž. Který se na mě ani nepodívá a celou dobu se tváří úplně přirozeně, jako kdyby tohle dělal každý den.

Po pár minutách zastaví na nějakém lesním odpočívadle, okamžitě si pomyslím, že se mě nejspíš teď pokusí zabít, znásilnit nebo něco velmi podobného, ale místo toho mi přes oči nasadí pásku a opět se rozjede. Nemám pojem o čase, ale po nějaké době opět zastavíme a tentokrát mě drsně vytáhne ven z auta. Kolem sebe ucítím vůni jehličí což pro mě neznamená nic dobrého, protože kdybych se snažila utéct tak mě v lese, který neznám a netuším, jak daleko může být od civilizace, nečeká nic dobrého. Když mě zavleče kamsi do nějaké zatuchlé budovy, sundá mi pásku a postrčí mě dovnitř takovou silou, že upadnu na zem, načež okamžitě zamkne dveře. Pád mě hodně bolí a z té látky kterou mě předtím omráčili se mi ještě stále motá hlava. Na zadní stěně místnosti je malé okénko, je však moc vysoko na to abych z něj mohla zahlédnout cokoli jiného než větve stromů. Vyčerpáním se mi i přesto, že nechci podlomí kolena a já se sesunu opět k zemi.

Netuším, jak už jsem tu dlouho ale jídlo mi zatím přinesli jen dvakrát, na to můj žaludek odpovídá hlasitým nářkem. Skrz okno vidím, že obloha se opět ponořila do tmy. A já se snažím neusnout, protože spát je horší než být vzhůru. Pokaždé co usnu se mi zdají příšerné noční můry. A když už se mi náhodou zdá nějaký příjemný sen o to horší je probudit se v malé místnosti s jedním oknem s pocitem, že to, co bylo v tom snu už se nemusí nikdy splnit. Každou chvíli si můj otravný mozek s až moc přehnanou fantazií představuje, jakou smrtí tu asi umřu. I když se moc snažím moje tělo to nakonec vzdá a já začnu upadat do říše snů. Leknutím nadskočím, když uslyším střelbu. Místnost stále ještě osvětlují pouze měsíční paprsky, které se sem snaží prodrat skrz hustý les. Nasoukám se až do rohu místnosti a tiše čekám co se bude dít. Z chodby se ozvě další rána a hned na to se dveře od místnosti rozletí. Všechno ve mně se napne a snažím se se statečným výrazem ve tváři pohlédnout směrem ke dveřím. Zůstanu v šoku, když v nich stojí on. Přiběhne ke mně a s tou největší něhou a opatrností mě veze do náruče. Mužům, kteří přišli s ním dá rozkaz krýt ho. Jak mě pronáší domem směrem do nočního lesa znovu ucítím tu krásnou vůni lesa a na chvíli se moje mysl vrátí do dětských let, kdy jsem s babičkou chodila do lesa a při každé možné příležitosti jsem si stavěla domky z klacíků a mechu. Pak jsem v lese ještě dobrých pár hodin zůstávala a s nedočkavostí čekala, až se objeví nějaký skřítek a zabydlí se v novém domku, který jsem pro něj udělala.

Z myšlenek mě vytrhne pohodlná sedačka auta, do kterého mě opatrně položí. Sám si sedne vedle mě. Jemně mi přejede svou dlaní po mé tváři a já se o něj automaticky opřu...