Spoutaná láskou

4

„Posaď se." Vytrhne mě z mých myšlenek pištivý hlas učitelky. Samozřejmě si to zamíří přímo ke mně a posadí se. Celou hodinu mě propaluje svýma zelenýma očima a já se nemůžu na nic jiného soustředit i kdybych sebe víc chtěla. Při dalších hodinách, které naštěstí nemáme spolu můžu na chvíli vypnout proud myšlenek a nechat se unášet vlastní fantazií.

Další hodinu máme suplovanou matiku a jsem ráda, že to vyšlo zrovna na čas, kdy se mám vypařit do knihovny. Tiše se zvednu a nepozorovaně opustím třídu. Když chodím sama prázdnýma chodbama vždycky z toho mám takový zvláštní pocit. Tolik příběhů, co se na těch chodbách událo. Tolik lidí, co už tudy prošlo. Vyjdu do druhého patra, kde se nachází knihovna a opatrně otevřu dveře. Stojí u okna a nepřítomně kouká na okolní svět, probere se až když pod mýma nohama zavrže dřevěná podlaha. Usměje se na mě zvláštním ustaraným úsměvem. Přijde blíž ke mně „Potřeboval bych tě o něco poprosit je to hodně důležité tak mě prosím poslouchej." Jenže v tu ránu do knihovny vejde jeden z učitelů a on se vypaří. Zůstanu tam stát jako opařená. Chvíli na učitele mlčky hledím pak se omluvím a odejdu.

Celý zbytek dne přemýšlím, co mi chtěl říct tak důležitého a těch otázek se nezbavím ani v autobuse při čtení knihy. Myšlenky si semnou pohrávají a každou větu z knihy si musím přečíst minimálně 3x abych pochopila o co jde. Proto ji raději zavřu a jen tak poslouchám písničky. Které jsou už spíše jen podkresem pro moji mysl. Když dorazím domů venku už se začíná stmívat, proto si zapnu lampičku a vytáhnu si učení, které si musím projít na další den. Po nějaké době, kdy se učím zaslechnu malý tichý zvuk u okna. Jdu se tam podívat, ale nic nevidím, už už se chystám vrátit k učení, když periférním viděním zahlédnu kamínek přistávající na okenní tabulce. Otevřu okno a vyhlédnu ven. Ani se nezeptá a hned vyskočí a vleze oknem ke mně do pokoje. Na rukou má krev a pod obočím velký škrábanec.

„Kde máte koupelnu optá se rozpačitě." Zavedu ho do koupelny a podám mu ručník. Rozhodnu se otázky nechat na později. Když se vrátí je jen v ručníku a nemůžu si pomoc a zrudnu jako rajče. Má opravdu krásné tělo, na kterém se při chůzi napíná snad každý sval a kapky vody, které nesetřel mu stékají po vlhké pokožce. Jedna sjede až k lemu ručníku. Když slyším jeho smích uvědomím si, že asi moc koukám a zastydím se. Když vzhlédnu k jeho obličeji věnuje mi jeden kouzelný úsměv ještě jsem u něj takový neviděla, ale po chvilce zvážní a přistoupí blíž...