„Lolita, aneb Zpověď ovdovělého bělocha" - tak zní dva tituly, pod nimiž se pisateli této poznámky dostaly
do rukou podivné stránky, jež tato slova uvozují. Sám jejich autor, Humbert Humbert, zemřel 16.
listopadu 1952 ve vazbě na koronární trombózu, několik dní před začátkem svého procesu. Jeho právní
zástupce, jinak můj příbuzný a dobrý přítel, ctěný pan Clarence Choate Clark, jenž je nyní zaměstnán u
advokacie v hlavním městě, mě požádal, abych tento rukopis připravil k vydání, a svoji prosbu doložil
dovětkem z poslední vůle svého klienta, zplnomocňujícím mého vysoce postaveného bratrance, aby jednal
podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ve všech záležitostech týkajících se přípravy „Lolity" k otištění.
Není vyloučeno, že rozhodnutí pana Clarka ovlivnila skutečnost, že editor, jehož si vybral, právě obdržel
Polingovu cenu za skromné dílko („Mají smysly smysl?"), v němž se zabýval analýzou některých
patologických stavů a úchylek.
Ukázalo se, že můj úkol je snazší, než jsme tušili. Až na opravu očividných omylů a citlivé
potlačení několika neodbytných detailů, jež i přes úsilí samotného „H. H." stále přetrvávaly v jeho textu
jako milníky a pomníky (připomínající místa a osoby, jež by vkus zamlčel a soucit ušetřil), jsou tyto
pozoruhodné paměti vydávány bez úprav. Bizarní přízvisko jejich autora je jeho vlastní nápad; je
pochopitelné, že tato maska - skrze niž jako by prosvítaly dvě hypnotické oči - musela zůstat nedotčena v
souladu s přáním jejího nositele. Zatímco příjmení „Haze" Se pouze rýmuje se skutečným příjmením
hrdinky, její křestní jméno je příliš pevně protkáno s nejniternější stavbou knihy, než aby je bylo možno
pozměnit, a neexistuje pro to (jak laskavému čtenáři jistě neujde) ani žádný pádný důvod. Projeví-li někdo
hlubší zájem o zločin „H. H.", najde několik zmínek v denících ze září a října roku 1952; jeho příčina a
smysl by však nadále zůstaly zastřeny rouškou tajemství, nebýt toho, že se paměti ocitly s laskavým
svolením pod světlem mé stolní lampy.
Staromódním čtenářům, toužícím sledovat osudy „skutečných" osob za horizontem „pravdivého
příběhu", mohu poskytnout pár podrobností, jak jsem je získal od pana „Windmullera" z „Ramsdale", který
si nepřeje být jmenován, aby se snad „dlouhý stín té politováníhodné a mrzké záležitosti" neotřel o
městečko, k němuž se s takovou pýchou hlásí. Jeho dcera „Louise" nyní chodí na vysokou školu. „Mona
Dahlová" studuje v Paříži. „Rita" se nedávno provdala za jednoho hoteliéra na Floridě. Manželka „Richarda
Schillera" zemřela při porodu v Gray Star, osadě v nejodlehlejší části Severozápadu, na Boží hod vánoční
roku 1952; holčička, kterou přivedla na svět, byla mrtvá. „Vivian Darkbloomová" napsala biografii „Mé
alias", jež zanedlouho spatří světlo světa; podle kritiků, kteří již rukopis četli, se jedná o její nejlepší dílo.
Správci nejrůznějších hřbitovů, o nichž je v knize zmínka, hlásí, že hroby se neotvírají.
Čtenář, který pohlíží na „Lolitu" jednoduše jako na román, v ní nachází situace a emoce, jež by
působily nepříjemně mlhavě, kdyby jejich vyjadřování ředily triviální opisy. Je pravda, že v celém díle se
nevyskytuje jediný obscénní výraz; a nejen to, obrněného šosáka, jehož novodobé konvence zvalchovaly
tak, že bez záchvatu nevolnosti přijímá marnotratné šiky oplzlostí v banálních románech, bude
nepochybně velmi šokovat, že zde je nenajde. Pokud by se však editor ve snaze uspokojit podobné
paradoxní požadavky morálky pokoušel rozmělnit nebo vynechat scény, jež by nějaká moudrá hlava
mohla označit za „afrodizické" (v tomto ohledu viz památné rozhodnutí, jež 6. prosince 1933 učinil
ctihodný soudce John M. Wooísey v případě jiné, daleko otevřenější knihy), museli bychom od zveřejnění
„Lolity" upustit vůbec, jelikož právě ty scény, které by někdo mohl nejapně obvinit ze samoúčelné
smyslnosti, jsou navýsost funkční v rozvíjení tragického příběhu, směřujícího bez oklik k ničemu menšímu,
než je morální apoteóza. Cynik může namítnout, že komerční pornografie se snaží o totéž; vzdělanec
může oponovat tvrzením, že vášnivá zpověď „H. H." je bouří ve sklenici vody, že nejméně dvanáct procent dospělých Američanů, což je „střízlivý" odhad doktorky Blanche Schwarzmannové (sama mi jej
sdělila), si každoročně tak či onak vychutnává tuto výjimečnou zkušenost, kterou „H. H." líčí s takovým
zoufalstvím, a že kdyby náš šílený pisatel deníků vyhledal onoho osudového léta 1947 zkušeného
psychopatologa, k nijakému neštěstí nemuselo dojít. To je pravda, ovšem potom by nebylo ani této knihy.
Promiňte komentátorovi, že opakuje to, co zdůrazňoval ve svých vlastních knihách a přednáškách,
zejména že „urážlivé" bývá často jen synonymem pro „neobvyklé". Velké umělecké dílo je samozřejmě
vždy originální, a tudíž by už z podstaty víceméně šokovat mělo. Nemám v úmyslu glorifikovat „H. H." Je
bezpochyby strašný, opovrženíhodný, je klasickým příkladem morálního malomocenství, směsicí krutosti a
vtipu, která snad prozrazuje nejzazší zoufalství, avšak nepřidává na přitažlivosti některým jeho výlevům.
Je nemotorně náladový. Mnohé z jeho případných názorů na lidi a Ameriku jsou směšné. Zoufalá
důstojnost pulsující touto zpovědí jej nezprošťuje hříchů ďábelské prohnanosti. Není normální. Není to
džentlmen. Avšak s jakým kouzlem umí jeho lkavé housle vyloudit něhu, soucit s Lolitou, nutící nás hltat
stránky této knihy, byť jejím autorem opovrhujeme!
Jakožto popis klinického případu se „Lolita" bezpochyby zařadí mezi klasická díla psychiatrické
literatury. Jako dílo umělecké daleko přesahuje hranice kajícníkovy zpovědi. A přece o mnoho závažnější
než její význam pro vědu či její literární hodnota je účinek etický, který by kniha měla vyvolat u seriózního
čtenáře, neboť touto významnou osobní studií prosvítá obecné ponaučení; bezprizorné dítě, sobecká
matka, dýchavičný maniak - to nejsou pouze živé postavy jedinečného příběhu: varují nás také před
nebezpečný mi sklony, ukazují na potenciální zlo. „Lolita" by nás všechny - rodiče, sociální pracovníky,
pedagogy měla přimět, abychom se s ještě větší bdělostí a předvídavostí věnovali úkolu vychovávat lepší
pokolení v pokojnějším světě
John Ray, Jr.,
PhD. Widworth, Massachusetts
5. Srpna 1955
