STÁLE ZNOVU se probírám stránkami těch neblahých memoárů a nepřestávám se sám sebe ptát,
zdali ta trhlina, která se potom táhla celým mým životem, nevzešla z jiskřivého mihotání onoho dávného
léta. Nebo že by má přílišná touha po tom děvčátku byla prvním důkazem vrozené výjimečnosti? Kdykoli
se pokouším zkoumat své vlastní touhy, motivy, činy a tak dál, poddávám se jakési retrospektivní
imaginaci, která zásobuje analytickou schopnost nekonečným počtem alternativ a způsobuje, že každá
představená dráha se nekonečnou geometrickou řadou větví v šíleně složitém výhledu na moji minulost.
Přesto jsem přesvědčen, že jistým magickým a osudovým způsobem byla Lolita počata s Annabel.
Vím také, že otřes z Annabeliny smrti znásobil pocit marnosti z onoho přízračného léta a vytvořil z
něho nepřekonatelnou překážku jakémukoli dalšímu milostnému vzplanutí po celá ta chladná léta mého
jinošství. Duchovní i tělesné v nás splývalo s dokonalostí, jež se musí dnešním prakticky založeným,
krutým dětem s průměrnými mozky jevit nepochopitelná. Ještě dlouho po její smrti jsem cítil, jak její
myšlenky protékají mými. Již dávno před naším seznámením jsme mívali stejné sny. Srovnávali jsme si
deníčky a objevovali zvláštní spojitosti. Téhož června téhož roku (1919) vlétl do jejího i mého okna
zbloudilý kanárek ve dvou tak daleko od sebe vzdálených zemích! Lolito, kéž bys mě tak milovala!
Na závěr svého „annabelovského" období jsem si nechal vylíčení naší první nevydařené schůzky.
Jednou v noci se jí povedlo ošálit ohavnou ostražitost její rodiny. V hájku za jejich vilou, kde se pnuly
mimózy s útlými chvějivými listy, jsme si našli místečko na polorozpadlé nízké kamenné zídce. V temnotě
za štíhlými kmeny se mihotaly arabesky osvětlených oken, která, dotknou-li se jich pestré barvy citlivé
paměti, mi nyní připomínají hrací karty - nejspíš proto, že nepřítele zaměstnával bridž. Chvěla se a cukala,
když jsem líbal koutek jejích pootevřených rtů a horký lalůček jejího ucha. Nad našimi hlavami, mezi
siluetami dlouhých štíhlých listů, bledě zářil hrozen hvězd; roztřesená obloha mi připadala právě tak nahá
jako ona pod letními šaty. Uviděl jsem její tvář na obloze, podivně zřetelnou, jako by vysílala své vlastní
slabé záření. Její nohy, její nebeské nepokojné nohy nebyly příliš těsně u sebe, a když moje ruka
nahmatala to, co hledala, přelétlo přes ty dětské rysy cosi zasněného a vyplašeného, napůl rozkoš, napůl
bolest. Seděla o něco výš než já, a kdykoli ji její osamělá extáze přiměla, aby mě políbila, ospalým,
něžným, malátným pohybem vzbuzujícím téměř lítost skláněla hlavu a její nahá kolena lapala a tiskla mé
zápěstí a opět stisk povolovala, a její rozechvělá ústa, zkřivená trpkostí nějakého záhadného nápoje lásky,
se v sykavém nadechnutí přibližovala k mé tváři. Pokoušela se ulevit milostné bolesti nejprve tím, že
hrubě drhla svými rty o mé; potom se má milovaná odtahovala a nervózně pohazovala vlasy a za chvíli se
ke mně znovu z temnot přibližovala a nechávala mě, abych se pásl na jejích otevřených ústech, zatímco
já, se štědrostí, která jí byla ochotna nabídnout všecko - mé srdce, můj krk, mé útroby -, jsem ji nechal v
neohrabané pěstičce třímat žezlo mé vášně.
Vybavuje se mi vůně nějakého toaletního pudru - mám dojem, že ho štípla španělské komorné
své matky-, byl to nasládlý, laciný pižmový parfém. Mísil se s její vlastní marcipánovou vůní a moje smysly
se zčistajasna naplnily po okraj: náhlý šramot v blízké křovině nedovolil, aby přetekly. A jak jsme se od
sebe odtrhávali a s rozbolavělými žilami naslouchali šustotu, který měla na svědomí nejspíš zatoulaná
kočka, ozvalo se z domu volání její matky, jehož tón nabýval na zuřivosti - a do zahrady se těžce vbelhal
doktor Cooper. Avšak ten mimózový hájek - hvězdný opar, mihotání, medově orosené listy a bolest ve
mně zůstaly, a ta dívenka s nohama omývanýma mořem a ohnivým jazykem mě od té doby nepřestala
pronásledovat, než jsem konečně, o čtyřiadvacet let později, její kouzlo přemohl tím, že jsem si ji převtělil
v jinou.
