ŘÍKAL JSEM si, že hledám pouze uklidňující přítomnost, oslavovaný pot-au-feu a oživlou mušličku,
jenže to, co mě skutečně k Valerii přitahovalo, bylo něco v jejím chování, čím mi připomínala malou
dívenku. Ne snad proto, že by se u mě něčeho dohadovala, měla to prostě v sobě - a já na to naletěl.
Upřímně řečeno, bylo jí přinejmenším dost ke třiceti (nikdy jsem vlastně nezjistil, kolik jí doopravdy je,
protože i její pas lhal) a o věneček přišla za okolností, které se měnily spolu s náladou její paměti. Co se
mě týče, byl jsem tak naivní, jak může být jen zvrhlík. Působila načechraným a neposedným dojmem,
oblečená a la gamine, štědře vystavovala na odiv hebké nohy, uměla zdůraznit bělost nártu černým
sametem pantoflíčku, špulila rty, dělala ďolíčky, skotačila, roztáčela sukni a pohazovala krátkými světlými
lokýnkami tím nejpůvabnějším i nejtriviálnějším způsobem, jaký si lze představit.
Po krátkém obřadu na mairie jsem ji uvedl do nového bytu, který jsem pronajal, a trochu jsem ji
zaskočil, když se před začátkem jakýchkoli něžností musela převléknout do obyčejné dívčí noční košilky,
kterou se mi podařilo otočit z prádelníku v jednom sirotčinci. Svatební noc mě mírně rozjařila a do
rozednění jsem tu nánu málem připravil o rozum. Jenže skutečnost brzy vynesla své trumfy. Odbarvená
kudrlinka poodkryla svůj načernalý kořínek a chmýří se proměnilo v ostny na oholené holeni; uhýbavá,
uslintaná ústa, ať jsem je sebevíc pěchoval láskou, hanebně prozrazovala svoji podobnost s odpovídající
částí obličeje na úzkostlivě opatrovaném portrétu její mrtvé ropuchovité matky; a Humbert Humbert náhle
místo bledé malé holky z ulice objímal hřmotnou, kyprou, podsaditou, prsatou a zabedněnou babu.
Tento stav trval od roku 1935 do roku 1939. Jejím jediným kladem byla zamlklá povaha, která
kupodivu pomohla vytvořit v našem ubohém bytečku zvláštní pocit pohodli- dva pokoje, zamlžený pohled
z jednoho okna, cihlová zeď v druhém, mrňavá kuchyňka, vana ve tvaru boty, v níž jsem se cítil jako
Marat a kde chyběla už jenom služebná s alabastrovou šíjí, která by mě proklála. Strávili jsme spolu
docela dost příjemných večerů, ona hluboce ponořená do četby París-Soir, já zabraný do práce u
rozviklaného stolu. Chodili jsme do kina, na cyklistiku a na box. Jejího vyčpělého těla jsem se domáhal
velmi zřídka, pouze v případech nejvyšší nouze a zoufalství. V koloniálu v naší ulici měli dcerku, jejíž stín
mě přiváděl k šílenství, ale s pomocí Valerie jsem ze své neuvěřitelné šlamastyky nakonec pár legálních
ventilů našel. Co se týče vaření, v tichosti jsme zavrhli pot-au-feu a většinou jsme chodili jíst do jednoho
lokálu na Bonapartově ulici, kde bývala hlava na hlavě, ubrusy samý flek od vína a ze všech stran se
ozývalo brebentění cizinců. A hned vedle obchodník s uměleckými předměty vystavoval v přecpané výloze
nádhernou, naparáděnou, zelenou, červenou, zlatou a indigově modrou starou americkou rytinu -
lokomotivu s gigantickým komínem, nádhernou radlicí a velkými barokními svítilnami, která táhla své
nafialovělé vozy bouřlivou prérijní nocí a mísila chuchvalce černého, jiskrami prošpikovaného kouře s
ježatými bouřkovými mraky.
Protrhly se. V létě 1939 zemřel mon oncle ďAmérique a odkázal mi pár tisíc dolarů roční renty pod
podmínkou, že přesídlím do Států a trochu dohlédnu na jeho podnik. Tahle perspektiva mi náramně
vyhovovala. Cítil jsem, že můj život potřebuje čerstvý vítr do plachet. A to ještě nebylo všechno: do plyše
manželského pohodlí se pustili moli. V posledních týdnech jsem pozoroval, že moje tučná Valerie není
nějak ve své kůži - zmocnil se jí podivný nepokoj, "listy dokonce dávala najevo cosi jako podráždění, což
se naprosto vymykalo chování původní postavy, kterou měla ztvárnit. Když jsem jí oznámil, že zanedlouho
odplujeme do New Yorku, tvářila se rozpačitě a rozrušeně. Měli jsme určité problémy, vyřizování jejích
dokladů se dost vleklo. Vlastnila Nansenův, lépe řečeno Nonsensův pas, s nímž si z nějakého důvodu
nedokázal bez problémů poradit ani její podíl na neotřesitelném švýcarském občanství jejího manžela. Měl
jsem za to, že netečnost v ní vyvolalo nevyhnutelné čekání ve frontě na préfecture a ostatní formality,
přestože jsem jí trpělivě popisoval Ameriku, zemi růžových miminek a mamutích stromů, kde se život s
nudnou a ušmudlanou Paříží nedá srovnat. Jednou ráno jsme vycházeli z nějakého úřadu (doklady už měla skoro vyřízené), když Valerie, jak
se tak kolébá po mém boku, začne bez jediného slova divoce vrtět svou pudličí hlavou. Chvíli jsem si jí
nevšímal, ale pak jsem se zeptal, zda si myslí, že v ní něco má. Odpověděla (a tady překládám z její
francouzštiny, která byla, jak se domnívám, pro změnu překladem nějaké slovanské banality): „V mém
životě je jiný muž."
Ano, proč to tajit, uším manžela neznějí tahle slova zrovna libě. Musím se přiznat, že mi vzala
dech. Seřezat ji rovnou na ulici, tam a tehdy, což by asi na mém místě udělal každý poctivý plebejec, se
nedalo. Léta tajných muk mě naučila nadlidskému sebeovládání. Otevřel jsem jí tedy dveře taxíku, který
se už hodnou chvíli vábivě ploužil vedle chodníku, a v tomhle relativním soukromí jsem ji tiše požádal, aby
svůj srdcervoucí výlev vysvětlila. Dusil jsem se narůstajícím vztekem - ne snad, že by mě k té směšné
figurce vázaly nějaké něžné city, nýbrž proto, že od toho jsem tu byl já, abych rozhodl v záležitosti
právního a neprávního svazku, a tady Valerie, Mme Humbert, ta stará komediantka, se zatím drze chystá
po svém skoncovat s mým pohodlím a osudem. Naléhal jsem, aby mi prozradila jeho jméno. Opakoval
jsem svou otázku, ale ona dál burleskně blekotala, prý jak je se mnou nešťastná a že se se mnou dá
okamžitě rozvést. „Mais qui est-ce?" zařval jsem nakonec a praštil jsem ji pěstí do kolena; a ona, aniž
hnula brvou, na mě civěla, jako by odpověď byla příliš prostá, než aby se dala vyjádřit slovy, a pak prudce
pohodila rameny a ukázala prs tem na býčí šíji taxikáře. Zastavil u jedné kavárny a představil se. Jeho
směšné jméno mi vypadlo z paměti, ale i po té spoustě let ho stále vidím před sebou, toho zavalitého
Rusa, bývalého bělogvardějského plukovníka s huňatým obočím a vysoko vyholenými vlasy - v Paříži si
tisíce takových jako on zařídily tuhle ztřeštěnou živnost. Posadili jsme se ke stolu, carský důstojník
objednal víno a Valerie, která si nejprve přiložila na koleno navlhčený ubrousek, mluvila dál, spíš do mě
než ke mně: chrlila slova do té důstojné nádoby s nespoutaností, jakou bych u ní nikdy nečekal, a každou
chvíli oblažovala svého netečného milence sprškou polštiny či ruštiny. Situace byla absurdní a stala se
ještě absurdnější, když plukovník v taxislužbě Valerii s vlastnickým úsměvem zarazil a začal rozbalovat
svoje názory a plány. S ukrutným přízvukem, kterým se honosila jeho přepečlivá francouzština, nalinkoval
svět lásky a práce, do něhož hodlal vstoupit ruku v ruce se svou prťavou Valerií. Ta seděla mezi ním a
mnou a upravovala se, líčila si sešpulené rty, prsty si rovnala blůzu na prsou (přitom se jí ztrojoval
podbradek) a tak dál, a on o ní mluvil, jako by tam ani nebyla, spíš jako by byla nějakým sirotečkem,
který má pro své vlastní dobro změnit jednoho moudrého poručníka za druhého, ještě moudřejšího; a
třebaže můj bezmocný vztek možná nafoukl a znetvořil určité dojmy, mohu odpřísáhnout, že se plukovník
se mnou skutečně radil o takových věcech, jako je její strava, menstruace, garderoba a knihy, které četla
nebo by přečíst měla. „Řekl bych, že se jí bude líbit Jan Kryštof, co myslíte?" Byl to namouduši vzdělanec,
pan Taxovič.
Učinil jsem přítrž tomu blábolu návrhem, aby si Valerie okamžitě sbalila kufry, načež se nepříliš
důvtipný plukovník galantně nabídl, že je naloží do auta. Vrátil se ke své Původní profesionální roli a vezl
Humbertovy domů, Valeše celou cestu mlela pantem a Humbert Hrozný uvažoval s Humbertem Krotkým,
zda by Humbert Humbert měl zabít" ji; nebo jejího milence, nebo oba, anebo ani jednoho.
Vzpomínám si, jak jsem si kdysi pohrával s pistolí patřící jednomu mému spolužákovi, v době (mám
dojem, že jsem o ní ještě nemluvil, ale to nevadí), kdy jsem koketoval s myšlenkou užít si s jeho
sestřičkou, nefalšovanou nymfičkou s velkou černou mašlí, a pak se zastřelit. Přemítal jsem v té chvíli,
jestli mi Valečka (jak jí plukovník říkal) opravdu stojí za to, abych ji zastřelil, uškrtil nebo utopil. Měla velmi
choulostivé nohy a já došel k názoru, že bude stačit, když jí, jen co budeme sami, hrozně ublížím.
To nám však souzeno nebylo. Valečka, v té chvíli již prolévající potoky slz obarvené směsí
duhového líčidla, začala házet věci halabala do kufru, dvou kufříků a rozdrbané krabice, a představa, že si
obuju pohorky a s rozběhem ji kopnu do zadnice, se přirozeně nedala uskutečnit, když tam pořád okouněl
ten zatracený plukovník. Nedá se říci, že by se choval povýšeně nebo tak něco, naopak projevoval - coby
krátká intermezza v kusech, jimž jsem byl nucen přihlížet - diskrétní starosvětskou zdvořilost a přerušoval
své pohyby rozmanitými, špatně vyslovovanými omluvami (že demand pardon - promiňte - eske žepuí -
smím - a tak dál), a taktně se otočil, když Valečka slavnostně sundávala ze šňůry nad vanou své růžové
kalhotky; ale náhle jako by toho mizery byl plný byt, přizpůsoboval svou postavu anatomii bytu, četl v
mém křesle moje noviny, rozvázal zašmodrchaný provázek, ubalil si cigaretu, přepočítal kávové lžičky,
prohlédl si koupelnu, pomohl své kuběně zabalit elektrický fén, který dostala od svého otce, a vynesl jí na
ulici kufry. Usedl jsem se založenýma rukama jedním bokem na parapet a zmíral nudou i nenávistí. Konečně oba z toho rozhrkaného bytu vypadli. Vibrování dveří, které jsem za nimi přirazil, mi ještě zvonilo
v každém nervu, což byla slabá náhražka za bekhendový úder, jímž jsem ji měl, přesně podle filmových
pravidel, praštit přes lícní kost. Hrál jsem svou roli neohrabaně, vešel jsem do koupelny, abych se
přesvědčil, jestli mi nesebrali anglickou toaletní vodu: ne, nesebrali, ale popadl mě záchvat naprostého
hnusu, když jsem si všiml, že ten bývalý carův tajný rada poté, co si do poslední kapičky vyprázdnil
měchýř, po sobě nespláchl záchod. Velebná loužička, v níž se rozpouštěl nacucaný žlutohnědý vajgl,
nasadila korunu mému vzteku a já se začal zuřivě ohlížet po nějaké zbrani. Vlastně podle všeho nešlo o
nic než o středostavovskou ruskou zdvořilost (nejspíš říznutou Orientem), která přiměla dobráka
plukovníka (Ma-ximoviče! jeho jméno si to ke mně zčistajasna taxi zpátky!), člověka, který si stejně jako
všichni Rusové potrpěl na vystupování, zahalit svou intimní potřebu do vkusného ticha, aby nezdůraznil
stísněné rozměry hostitelova příbytku hukotem ohromného vodopádu na vrcholu svého vlastního
slábnoucího čúrku. To mě však v tu chvíli nenapadlo, obracel jsem totiž v záchvatu zuřivosti kuchyň
vzhůru nohama a hledal něco lepšího než smeták. Potom jsem toho nechal a vyběhl z domu s heroickým
odhodláním vrhnout se na něj holýma rukama - přes vrozenou sílu nejsem žádný zápasník, kdežto malý,
ale sporý Maximovič budil dojem, že je ukutý ze železa. Vylidněnost ulice neprozrazovala nic o odchodu
mé ženy, až na štrasový knoflíček, který jí upadl do bláta, když ho předtím tři zbytečné roky opatrovala v
rozbité krabici, a nejspíš mě zachránila před rozbitým nosem. Ale to nic. Časem jsem se své malé pomsty
přece jen dočkal. Nějaký člověk z Pasadeny mi později řekl, že paní Maximovičová née Zborovská zemřela
někdy kolem roku 1945 při porodu; manželé se nějak dostali do Kalifornie, a tam je za skvělý plat
zaměstnal v rok trvajícím experimentu jeden významný americký etnolog. Experiment se týkal lidských a
rasových reakcí na banánovou a datlovou stravu v neměnné pozici na všech čtyřech. Můj informátor,
povoláním lékař, se dušoval, že na vlastní oči viděl, jak se tučná Valečka se svým plukovníkem, tehdy už
šedovlasým a také Poněkud korpulentním, přičinlivě plazí po vypulírované Podlaze v zářivě osvětlených
pokojích (ovoce v jednom, voda v druhém, prostírání v třetím a tak dál) ve společnosti několika dalších
najatých čtvernožců vybraných mezi ubožáky bez prostředků. Pokoušel jsem se vyhledat výsledky těchto
pokusů v Antropologické revui, ale zřejmě ještě nebyly zveřejněny. Tyhle plody vědeckého bádání
pochopitelně potřebují k dozrání nějaký ten den. Až je doopravdy otisknou, doufám, že je budou provázet
zdařilé fotografie i když není příliš pravděpodobné, že by zrovna vězeňská knihovna měla poskytnout azyl
takovým erudovaným veledílům. Ta, na niž jsem v současné době odkázán, je i přes laskavou snahu
mého obhájce klasickým příkladem nesmyslného eklekticismu, vládnoucího výběru knih ve vězeňských
knihovnách. Mají přirozeně Bibli a Dickense (staré mnohasvazkové vydání, New York, nakladatelství G. W.
Dillingham, MDCCCLXXXVII); Dětskou encyklopedii (s několika hezkými fotografiemi zlatovlasých skautek
v šortkách) a Ohlašuje se vražda od Agathy Christie; ale mají taky takové „trháky", jako je Vandrák v Itálii
od Percyho Elphin-stona, autora dílka Opět v Benátkách, vydaného r. 1868 v Bostonu, a poměrně nové
(1946) Kdo je kdo pod světly ramp o hercích, producentech a dramaticích se snímky statických scén. Když
jsem se včera v noci probíral posledním svazkem, byl jsem odměněn jednou z oněch neuvěřitelných
náhod, které logici nenávidí a básníci milují. Přepisuji takřka celou stránku:
Pym, Roland. Nar. v Lundy, Mass., r. 1922. Studium herectví v divadle Elsinor v Derby, N. Y.
Debut v Slunečním záblesku. K velkému počtu her, v nichž účinkoval, patří O dvě ulice dál, Dívka v
zeleném, Promíchaní manželé, Divná houba, Riskantní podnik, Roztomilý John, Zdálo se mi o tobě.
Quilty, Clare, americký dramatik. Nar. v Oceán City, New Jersey, r. 1911. Absolvent Columbijské
univerzity. Začínal jako obchodník, ale přesedlal na psaní divadelních her. Autor her Nymfička, Žena
milující blesky (ve spolupráci s Vivian Darkbloomovou), Temno, Divná houba, Otcovská láska aj.
Pozoruhodné jsou jeho hry pro děti. Nymfička (1940) urazila při zimním turné, které ukončila v New
Yorku, 23 000 kilometrů a hrála se 280krát. Záliby: rychlé vozy, fotografování, domácí mazlíčci.
Quineová, Dolores. Nar. 1882 v Daytonu, stát Ohio. Herecká studia na Americké akademii. Poprvé se
objevila na jevišti r. 1900 v Ottawě. Newyorský debut r. 1904 ve hře Nikdy se nepouštěj do řeči s cizími
lidmi. Od té doby nehrála v [následuje výčet nějakých třiceti her].
Stačí jediný pohled na drahé jméno mé lásky, třebaže spřízněné s nějakou starou komediantskou
ochechulí, a hned se ve mně vzedme bouře neutišitelné bolesti! Třeba z ní také mohla být herečka.
Narodila se roku 1935. Hrála (koukám, že mi v posledním odstavci ujelo pero, ale, prosím tě, Clarenci, neopravuj to) v Zavražděném dramatikovi. Quine svině. Quilty kvikl, když jsem mu kvérem dal kvinde, a
byli jsme si kvit. Ach Lolito, na hraní mi zbyla jenom slovíčka!
