NARODIL JSEM se roku 1910 v Paříži. Můj otec vynikal měkkým srdcem, lehkými mravy a
dokonalou všehochutí rasových genů: byl synem Francouze a Rakušanky a švýcarským občanem, jemuž v
žilách kolovala kapka Dunaje. Hned nechám obíhat několik roztomilých, leskle modrých pohlednic. Patřil
mu jeden luxusní hotel na Riviéře. Jeho otec a dva dědečkové kdysi prodávali víno, klenoty a hedvábí. Ve
třiceti se oženil s Angličankou, dcerou Jeromea Dunna (toho alpinisty) a vnučkou dvou dorsetských
pastorů, odborníků na obskurní obory - paleopedologii a eolské harfy. Má velmi fotogenická máti přišla o
život za dost neobvyklých okolností (piknik, blesk), když mi byly tři, a kromě vyhřáté kapsičky v
nejtemnější minulosti z ní už nic nepřebývá v úžlabinách a úvalech paměti, za něž, pokud vás ještě můj
styl neomrzel (píšu pod dohledem), se sklonilo slunce mého útlého dětství - jistě všichni znáte ty voňavé
zbytky dne, do nichž na svých toulkách za letního soumraku vstoupíte a na úpatí vrchu jimi projdete;
ochmýřené teplo, zlataví komáři.
Sybila, starší sestra mé matky, kterou si vzal a opustil bratranec mého otce, byla v našem úzkém
rodinném kruhu považována za jakousi neplacenou guvernantku a hospodyni. Kdosi mi později prozradil,
že byla do mého otce zamilovaná a že on toho jednoho deštivého dne s lehkým srdcem využil a všechno
pustil z hlavy dřív, než se vyjasnilo. Měl jsem ji moc rád i přes přísnost, tu osudovou přísnost některých
jejích zásad. Možná ze mě, až se naplní čas, chtěla vychovat lepšího vdovce, než byl můj otec. Teta Sybila
měla azurové, růžově lemované oči a voskovou pleť. Psala básně. Byla poeticky pověrčivá. Tvrdila, že ví,
že zemře krátce po mých šestnáctých narozeninách - a nemýlila se. Její manžel, proslulý obchodní
cestující v parfémech, strávil většinu života v Americe, kde si nakonec založil firmu a přišel k jistému
jmění.
Vyrůstal jsem jako zdravé, šťastné dítě v průzračném světě obrázkových knížek, čirého písku,
pomerančovníků, přítulných pejsků, výhledů na moře a usměvavých tváří. Úchvatný hotel Mirana se točil
okolo mě jako nějaký soukromý vesmír, vybílený kosmos uprostřed ještě většího -modrého, který zářil
venku. Všichni, od umývače nádobí po potentáty ve flanelových oblecích, mě měli rádi, všichni mě hýčkali.
Postarší Američanky, opřené o vycházkové hole, se nade mnou skláněly jak šikmé věže v Pise. Ruské
kněžny, které byly na mizině a neměly na zaplacení mému otci, mi kupovaly drahé bonbóny. A on, mon
cher petit papá, mě brával s sebou na projížďky loďkou a na kole, učil mě plavat, potápět se a jezdit na
vodních lyžích, četl mi Dona Quijota a Ubožáky, a já ho zbožňoval a poslouchal na slovo a dmula se ve
mně pýcha, kdykoli jsem zaslechl, jak sluhové probírají jeho chvilkové známosti, půvabné a laskavé
bytosti, které mě zahrnovaly péčí, vrkaly a prolévaly drahocenné slzy nad mou veselou osiřelostí.
Navštěvoval jsem anglickou školu vzdálenou několik kilometrů od domova, a tam jsem hrával
špačky a Škatule, hejbejte se!, dobře prospíval a výborně vycházel se spolužáky i s kantory. Do svých
třinácti (tj. do té doby, než jsem poznal svou malou Annabel) jsem zažil pouze dvě vysloveně sexuální
zkušenosti: vážný, slušný a čistě teoretický rozhovor o pubertálních překvapeních ve školní růžové zahradě
s jedním Američánkem, synem tehdy slavné filmové herečky, kterou vídával v trojrozměrném světě jen tu
a tam; a potom pár zajímavých reakcí mého organismu na jisté fotografie, perleťově našedlé stíny s nesmírně jemnými přechody, v Pichonově přepychové ha Beautéhumaine, kterou jsem jednou tajně
vylovil v hotelové knihovně pod hromadou časopisů Graphics v mramorované vazbě. Později mi otec svým
roztomile nonšalantním způsobem poskytl všechny informace o sexu, které jsem podle něho potřeboval; k
tomu došlo krátce předtím, než mě poslal - na podzim roku 1923 - do lycea v Lyonu (kde jsem pak strávil
tři zimy), jenomže, bohužel, v létě toho roku cestoval s Mme de R. a její dcerou po Itálii a já si neměl
komu postěžovat a koho požádat o radu.
