JEŠTĚ PÁR slov o paní Humbertové, dokud je nám přáno (schyluje se totiž ke katastrofě). Vždycky
jsem si uvědomoval, že má majetnické choutky, ale jaktěživ bych si nepomyslel, že bude tak nemožně
žárlit na všechno v mém životě, co nijak nesouviselo s ní. S nenasytnou zvědavostí toužila slídit v mé
minulosti. Lačněla po tom, abych křísil všechny své lásky, aby mě pak mohla nutit urážet je a tupit, abych
si je odpadlicky a do nejmenšího detailu vybavoval, a tím svoji minulost ničil. Musel jsem jí vyprávět o
svém manželství s Valerií, která byla přirozeně směšná; musel jsem si však také k ukojení jejích morbidních libůstek vymyslet či spíše krutě vycucat z prstu dlouhý zástup milenek. Abych jí udělal radost,
musel jsem jí předložit úplný katalog, v němž byly všechny pěkně rozškatulkované přesně podle pravidel
amerických reklam, na nichž jsou školáci vyobrazeni v citlivém poměru ras, s jedním, jediným, zato
navýsost roztomilým čokoládovým chlapečkem s velkými kukadly takřka v samém středu první řady.
Předváděl jsem tedy své ženy a nutil je do úsměvů a úsluh – roztouženou blondýnku, divokou brunetu,
smyslnou rusovlásku - jako na přehlídce v bordelu. Čím byly v mém podání oblíbenější a vulgárnější, tím
byla paní Humbertová s estrádou spokojenější.
Dosud nikdy jsem se tolik nezpovídal ani nevyslechl tolik zpovědí. Upřímnost a neumělost, s
jakými mluvila o tom, co nazývala svým „citovým životem", od prvního pohlazení po manželské judo, stály
eticky vzato v příkrém rozporu s mými vytříbenými kompozicemi, třebaže technicky vzato byly ty dva
náhledy stejného rodu, jelikož oba byly ovlivněny stejnými pitomostmi (rozhlasovými cajdá-ky,
psychoanalýzou a červenou knihovnou), z nichž já čerpal své literární postavy a ona svoji mluvu. Nemálo
mě pobavily určité pozoruhodné sexuální manýry, jimiž podle Charlotty, která považovala moji bujarost za
nemístnou, vládl ten dobrý Harold Haze; jinak byl ale její životopis právě tak nudný, jako by byla pitva
jejího těla. Přes všechny její redukční diety jsem v životě neviděl zdravější ženskou.
O mé Lolitě mluvila zřídka - po pravdě řečeno řidčeji než o tom blonďáčkovi s rozplizlými rysy,
jehož fotografie, na rozdíl od jiných, zdobila naši ponurou ložnici. Při jednom ze svých nevkusných
záchvatů fantazírování předpověděla, že duše mrtvého děťátka se vrátí na zem v podobě dítěte, jež
přivede na svět v tomto manželství. A třebaže jsem nepociťoval nijaké zvláštní nutkání doplnit
humbertovský rod kopií Haroldova díla (s incestním vzrušením jsem Lolitu začal považovat za své dítě!),
napadlo mě, že prodloužené šestinedělí s pěkným císařem a jinými komplikacemi v bezpečné porodnici
někdy příštího jara mi poskytne příležitost být dlouhé týdny se svou Lolitou sám - a přecpávat bezvládnou
nymfičku prášky na spaní.
Jak ta svou dceru nenáviděla! Za zvlášť ďábelské jsem považoval, s jakou zlovolností a nesmírnou
důkladností odpověděla na otázky v knize jednoho pitomce (Poznejte své dítě) vydané v Chicagu. Ten
blábol se táhl rok za rokem a na mamině bylo, aby o každých narozeninách svého potomka vyplnila jakési
tabulky. O Loiných dvanáctých narozeninách, 1. ledna 1947, Charlotta Hazeová née Beckerová podtrhla
následující epiteta, deset ze čtyřiceti, pod hlavičkou „Osobnost vašeho dítěte": agresivní, hlučná, kritická,
nedůvěřivá, zbrklá, podrážděná, všetečná, netečná, negativistická (dvakrát podtrženo) a zatvrzelá. Úplně
pominula třicet zbývajících adjektiv, mezi nimiž se skvěla: rozverná, ochotná, energická, a tak dále. Bylo
to prostě k zbláznění! S krutostí, která se jinak vůbec v holubicí povaze mé milující ženy nevyskytovala,
napadala a zaháněla na útěk všelijaké Loiny drobnosti, které se zatoulaly po různých koutech domu a
zamrzly tam jako zhypnotizovaní králíčci. Ani ve snu tu dobrou ženu nenapadlo, že jednou ráno, když mi
obrácený žaludek (důsledek mé snahy vylepšit její omáčky) nedovolil doprovodit ji do kostela, jsem ji
podvedl s jednou Lolitinou punčoškou. A pak, co ten její postoj k dopisům mého lahodného drahouška!
Milá mami a Hummy,
doufám, že se máte dobře. Moc dík za bonbóny. Ztratila (přeškrtáno a znovu napsáno) ztratila
jsem někde v lese ten novej svetr. Posledních pár dní je tu zima. Mám se.
Ahoj.
Dolly
„Husa jedna," řekla paní Humbertová, „vynechala slovo za ,mám se'. Ten svetr byl z čisté vlny a já
bych byla ráda, kdyby ses nejdřív se mnou poradil, než jí zase pošleš nějaké bonbóny."
