DOLIČNÝM PŘEDMĚTEM číslo dvě je kapesní deníček vázaný v černé kožence a se zlatě
vytištěným letopočtem, en escalier, v levém horním rohu. Mluvím o tom elegantním výrobku firmy Blank
Blank z Blanktonu ve státě Massachusetts, jako by opravdu ležel přede mnou. Ve skutečnosti byl zničen
před pěti lety, a to, co si díky laskavosti fotografické paměti prohlížíme nyní, je pouze zlomkovité
zhmotnění, mrňavý neopeřený Fénix.
Vybavuji si tu věcičku tak přesně proto, že jsem ho psal fakticky dvakrát. Nejprve jsem si
poznamenával každý záznam tužkou (s častým gumováním a opravami) na listech velkého trhacího bloku,
a potom jsem to všechno srozumitelnými zkratkami přepisoval svým nejdrobnějším, nejďábelštějším
rukopisem do té černé knížečky, o níž byla právě řeč.
Třicátý květen je oficiálně prohlášen za postní den v New Hampshire, ale ne v Karolínách. Toho
dne totiž epidemie „střevní chřipky" (ať už to znamená cokoli) přinutila ramsdaleské konšely uzavřít na
léto všechny školy. Čtenář si může ověřit údaje o počasí v ramsdaleském Journalu z roku 1947.
Krátce předtím jsem se nastěhoval k Hazeovým a deníček, s nímž se právě chystám čtenáře
seznámit (tak jako špión vychrlí zpaměti obsah zprávy, kterou spolkl), pokrývá takřka celý červen.
Čtvrtek. Horko. Z výhodně položeného místa (okno koupelny) jsem viděl, jak Dolores sbírá v
jablečně zeleném pří-svitu za domem prádlo ze šňůry. Vyšel jsem ven jakoby na procházku. Měla na sobě
kostkovanou košili, modré texasky a tenisky. Každičkým pohybem v melírovaném slunečním svitu brnkala
na nejskrytější a nejcitlivější strunu mého zkoušeného těla. Po chvíli se posadila vedle mě na spodní
schůdek verandy a začala sbírat na zemi u nohou kamínky - kamínky, panebože!, potom zahnutý střípek
láhve od mléka připomínající nafrněný ret - a házela je do plechovky. Pink. Podruhé se nemůžeš - přece
se nemůžeš trefit - já to nepřežiju - podruhé. Pink. Nádherná pleť, prostě nádherná: hebká a snědá, bez
poskvrnky. Zmrzlina se sirupem způsobuje vyrážku. Nadbytek olejnatých substancí nazývaný sebum,
vyživující vlasové folikuly v kůži, je příčinou podráždění, které otevírá cestu infekci. Ale nymfičky vyrážku
nemívají, i když se ládují horami tučného jídla. Kristepane, tohle nemůžu přežít, ten hedvábný třpyt nad
jejím spánkem, pozvolna přecházející do světlé hnědi vlasů. A co teprve ta kůstka škubající na boku jejího
zaprášeného kotníku! „McCoovic holka? Ginny McCoová? Ale, ta je střelená. A pěkná zmije. A kulhá.
Málem umřela na obrnu." Pink. Třpytivé kudrlinky chmýří na předloktí. Když se zvedla, aby odnesla prádlo domů, mohl jsem zpovzdálí obdivovat vybledlou zadničku vykasaných texasek. Vedle trávníku vyrostla ze
země jako fakírův falešný strom dietní paní Hazeová s fotoaparátem v ruce a po menším heliotropickém
rozruchu - smutné oči zahleděné nahoru, veselé oči zahledí né dolů - měla tu drzost mě vyfotit, mě,
Humberta Sličné ho, jak sedím na schodech a mžourám.
Pátek. Viděl jsem ji kamsi odcházet s opálenou dívkou jménem Rose. Proč mě ta její chůze - vždyť
je to děcko, copak to nechápeš, úplné děcko! - tak ohavně vzrušuje? Rozebereme si to. Jemný náznak
dovnitř obrácených palců. Jakási vlnivá vratkost pod kolenem, prodloužená ke konci každého došlápnutí.
Náznak šourání. Nekonečně nedospělá, nekonečně vyzývavá. Humberta Humberta také nesmírně dojímá
hantýrka té maličké, její pronikavý hlas. Později jsem ji slyšel, jak pokřikuje na Rose přes plot nějaké
hrubosti. Brnkaly ve mně ve stoupajícím rytmu. Pauza. „Už musím jít, holčičko."
Sobota. (Zde autor možná něco pozměnil.) Vím, že vést tento deník je šílenství, avšak psát si ho
mě podivně vzrušuje, a pouze milující žena by dokázala dešifrovat mé mikroskopické písmo. Dovolte,
abych s lítostí konstatoval, že dneska se moje L. opalovala na takzvané „terase", jenže kolem se pořád
motala její máti ještě s nějakou jinou ženskou. Jistě, mohl jsem se tam posadit do houpacího křesla a
tvářit se, že čtu. Hrál jsem však na jistotu, a tak jsem se krotil, jelikož jsem se obával, že to strašné,
pomatené, směšné a zároveň politováníhodné vzrušení, které mě ochromilo, by mohlo zbavit mé entrée
jakéhokoli zdání nahodilosti.
Neděle. Tetelivé horko nebere konce; velice něžný týden! Tentokrát jsem zaujal strategickou
polohu se špalkem novin a novou dýmkou v houpacím křesle na terase ještě před příchodem L. K mému
velkému rozčarování přišla s matkou, obě v černých dvoudílných plavkách, nových jako moje dýmka. Můj
drahoušek, můj miláček se na okamžik zastavil vedle mě, chtěla si totiž prohlédnout kreslený seriál, a
voněla téměř stejně jako ta druhá, ta z Riviéry, jenže intenzivněji, s drsnějšími odstíny, jakousi vyprahlou
vůní, která vzápětí rozbouřila mé mužství, ale to už mi vyškubla z rukou vytouženou stránku a šla se
natáhnout na deku vedle své tulení matky. Tam si má krasotinka lehla na břicho. vystavila na pospas
mému pohledu a tisíceru očí širo-otevřených v mé vidoucí krvi své mírně zdvižené lopatky, skle záhyby
páteře, bouličky úzkého zadečku obepnutého černou látkou a pobřeží svých holčičích stehen. Mlčky se ta
sedmačka bavila zeleno-červeno-modrým kresleným seriálem. Byla nejroztomilejší nymfičkou, o jaké si
mohl zeleno-červeno-modrý Priapos nechat zdát. S vyschlými rty jsem se nepřestával dívat prismatickými
vrstvami světla, a přitom jsem zaostřoval svou žádost a mírně se pohupoval, přikryt novinami, a cítil jsem,
že pokud se na vjem cele soustředím, dosáhnu žebráckého blaha okamžitě; ale jako nějaký dravec, který
má raději pohybující se než nehybnou kořist, chystal jsem se navléknout to tak, aby se žalostné
vyvrcholení dostavilo současně s jedním z rozmanitých dívčích pohybů, které tu a tam při čtení udělala,
třeba když se chtěla podrbat na zádech, odhalujíc tečkovaný podpažní důlek - jenže vypasená Hazeová
zničehonic všechno pokazila: otočila se na mě, poprosila o oheň a začala rádoby diskutovat o jakési
slátanině nějakého populárního podvodníka.
Pondělí. Delectatio morosa. Trávím své truchlivé dny v trpkém trápení... Dnes odpoledne jsme
měli (máti Hazeová, Dolores a já) jít k Slůněčímu jezeru, slunit se a trochu si zaplavat, jenže perleťové
ráno se v poledne zvrhlo v déšť a Lo ztropila scénu.
Zjistilo se, že průměrný věk pohlavního dospívání u dívek je v New Yorku a Chicagu třináct let a
devět měsíců. A že ten věk se pohybuje individuálně od deseti do sedmnácti. Virginii ještě nebylo čtrnáct,
když se jí zmocnil Harry Edgar. Dával jí hodiny algebry. Je m'imagine cela. Líbánky Prožili v Petersburgu
na Floridě. „Mesjé Po-po," jak nazýval jeden student Humberta Humberta v Paříži onoho poetu--poetu.
Oplývám všemi rysy, jež podle kapacit zabývajících se sexuálními zájmy u dětí vyvolávají odezvy,
které v dívence přímo kypí: mám ostře řezanou čelist, svalnaté paže, hluboký nosový hlas, široká ramena.
Nadto se prý podobám nějakému zpěvákovi nebo herci, jehož Lo zbožňuje.
Úterý. Déšť. Jezero dešťů. Mamka na nákupu. Věděl jsem, že L. je někde docela blízko. Díky
kradmému manévru jsem pronikl do ložnice její matky. Zvedala si víčko levého oka, aby si vyjmula nějaké
smítko. Kostkované šaty. Přestože miluji tu její opojnou opálenou vůni, opravdu mám dojem, že by si
jednou za čas mohla umýt hlavu. Na okamžik jsme se oba ocitli v téže teplé zelené koupeli zrcadla, které
odráželo nás a špičku topolu na obloze. Chytil jsem ji hrubě za ramena, potom něžně za spánky a otočil ji
k sobě. „Určitě tam něco mám," zakňourala, „cítím to." - „Švýcarská selka by ti to udělala špičkou jazyka."
- „Vylíznula?" - „Jo, m-m--mám t-t-to zkusit?" - „Jasan," řekla. Něžně jsem přitlačil své chvějivé žihadlo na
neklidné slané oko. „Senza," řekla a rychle zamrkala. „Je to fakt venku." - „To druhé taky?" -„Troubo," začala, „vždyť tam nic...", ale vtom si všimla mých blížících se našpulených rtů. „Tak jo," vyšla mi vstříc a
zasmušilý Humbert Humbert se sklonil nad její teplou, zvrácenou, pihovatou tvář a přitiskl ústa na pulsující
víčko. Zasmála se a proběhla kolem mě ven z pokoje. Měl jsem pocit, jako by se mi každým okamžikem
mělo rozskočit srdce. Nikdy v životě, ani tenkrát ve Francii, když jsem laskal svoji dětskou lásku, ještě
nikdy -
Noc. Ještě nikdy jsem nezažil taková muka. Rád bych popsal její tvář, její pohyby, a přece
nemohu, neboť má vlastní touha po ní mě v její blízkosti oslepuje. Hrom do toho, nejsem zvyklý na
přítomnost nymfiček! A když zavřu oči, nevidím nic, jenom nějakou nehybnou část její bytosti, reklamní
diapozitiv, záblesk kousku kouzelně hladké kůže, jako třeba když sedí s jedním kolenem skrčeným pod
kostkovanou sukní a zavazuje si tkaničky. „Dolores, ne muon-tre pa vua žamb" (to je její matka, která si
myslí, že umí francouzsky).
Jako básník a mes heures jsem složil madrigal na její černočerné řasy kolem bledě šedých
prázdných očí, na pět asymetrických pih jejího chlapeckého nosíku, na světlé chmýří jejích opálených paží,
ale roztrhal jsem ho a dnes si už na něj za živý svět nevzpomenu. Jsem schopen popsat Loiny rysy jedině
v pojmech nejvšednějších (opět se vracím k deníku): mohl bych říci, že má temně plavé vlasy a rty jako
ocumlaný červený bonbón, spodní je rozkošně buclatý -být tak spisovatelkou a moci ji nechat pózovat
úplně nahou v nahém světle! Ale zatím jsem jenom vychrtlý, kostnatý Humbert Humbert s kosmatým
hrudníkem, hustým černým obočím, cizím přízvukem a žumpou plnou hnijících příšer přikrčených za jeho
váhavým chlapeckým úsměvem. A ani ona není zrovna křehkou dívenkou z červené knihovny. Dvojakost
téhle nymfičky - a asi každé nymfičky - je prostě k zbláznění. Ta směsice něžně snivé dětskosti a jakési
zneklidňující vulgarity, která u mé Lolity měla svůj počátek v tuponosé roztomilosti reklam a obrázků v
časopisech, ukoptěném nachu neplnoletých pokojských Starého světa (páchnoucích potem a
rozmačkanými chudobkami) a u mladičkých nevěstek přestrojených za děti v provinčních bordelech; ale
pak se znovu všechno mísí s jedinečně neposkvrněnou něhou, prosakující pižmem a bahnem, svinstvem a
smrtí, můj ty Bože, můj ty Bože. A nejpozoruhodnější nakonec na všem je, že ona, tahle Lolita, moje
Lolita, ztělesnila pisatelovu odvěkou touhu, takže za vším a nad vším je - Lolita.
Středa. „Heleďte se, ať nás zejtra vezme máti k Slůněčímu jezeru." Tohle doslova mi ta moje
dvanáctiletá pusinka smyslně pošeptala, když jsme do sebe náhodou vrazili na prahu přední verandy, já
šel ven, ona dovnitř. Obraz odpoledního slunce, oslepujícího bílého démantu s bezpočetný-mi hroty
hrajícími duhovými barvami, se chvěl na oblé kapotě zaparkovaného auta. Listoví bujného a pyšného jilmu
se mihotalo jemnými stíny na dřevěném obložení domu. Dva topoly se třásly a tetelily. K uším doléhaly
rozmazané zvuky vzdáleného dopravního ruchu, volání nějakého děcka: „Nancy, Nancy!" V domě si Lolita
pouštěla svou oblíbenou desku „Malá Carmen", které jsem říkával „Trpasličí karamelka", což Lo pokaždé
přimělo k ironickému úšklebku nad mým ironickým vtipem.
Čtvrtek. Včera večer jsme seděli na terase - Hazeová, Lolita a já. Teplý soumrak se pohroužil do
milostné temnoty. Stará důra právě dopodrobna popsala zápletku nějakého filmu, který s Lolitou viděly
někdy v zimě. Boxer klesl až na úplné dno, jenže pak se seznámil s milým starým knězem (jenž kdysi, v
dobách svého hromotluckého mládí, sám boxoval a stále ještě uměl lecjakou hříšnou duši uzemnit tvrdým
hákem). Seděli jsme na polštářích navršených na podlaze a L. se uvelebila mezi tou ženskou a mnou
(vklínila se mezi nás, mazlíček jeden!). Když přišla řada na mě, pustil jsem se do velkolepého líčení svých
arktických dobrodružství. Múza invence mi vložila do ruky pušku a já jedinou ranou skolil ledního
medvěda, který se svalil na zadek a hekl. Celou tu dobu jsem si pronikavě uvědomoval Loinu blízkost a
své vyprávění jsem v milosrdné tmě doprovázel neviditelnými gesty, jež jsem využíval k tomu, abych se
dotkl její nohy, jejího ramene a balerínky z vaty a tylu, s níž si hrála a neustále mi ji vrážela do klína; a
nakonec, když jsem svého planoucího miláčka dokonale opředl vláknem éterického laskání, odvážil jsem
se pohladit jí nohu po angreštovém chmýří lýtka, a chechtal jsem se vlastním vtipům, chvěl se a tajil své
vzrušení, a jednou nebo dvakrát ucítil svými dravými rty teplo jejích vlasů, když jsem do nich na okamžik,
jakoby žertem, zabořil nos a pohladil její hračku. Také sebou dost neklidně šila, takže matka ji nakonec
okřikla, aby dala pokoj, a obloukem poslala panenku do tmy, a já se zasmál a otočil se na starou
Hazeovou přes Loiny nohy, a mé ruce se přitom kradly po hubených zádech mé nymfičky a cítily pod
chlapeckou košilí její kůži.
Dobře jsem však věděl, že všechno je pustá beznaděj, bylo mi nevolno touhou a šaty mi připadaly
zoufale těsné, a tak jsem skoro vydechl úlevou, když se v temnotě ozval tichý hlas její matky: „A teď máme všichni za to, že by Lo měla jít na kutě." - „A já mám za to, že se vám na to," řekla Lo. „Výborně!
Tím pádem zítřejší piknik odpadá!" prohlásila Hazeová. „Tohle je svobodná země," odsekla Lo. Když
nafrněná Lo s brbláním odešla, zůstal jsem z vyložené ochablosti, zatímco stará si zapálila toho večera už
desátou cigaretu a stěžovala si na Lo.
Promiňte, že o tom mluvím, ale byla zlomyslná, už když jí byl rok, vyhazovala z postýlky hračky,
potvora jedna, takže chudák máma je musela v jednom kuse sbírat ze země. Teď ve dvanácti je z ní
učiněný spratek, posteskla si Hazeová. Jediné, co si v životě přeje, je trdlovat při jazzu nebo se stát
nafoukanou poskakující mažoretkou. Vysvědčení nebylo valné, ale zvykla si tady na novou školu lip než v
Pisky. (V Pisky na Středozápadě se Hazeová narodila. Dům v Ramsdale patřil její zemřelé tchyni. Do
Ramsdale se přistěhovali před necelými dvěma lety.) „Proč se jí tam nelíbilo?" - „Ale, co já vím,"
odpověděla Hazeová. „Když jsem byla malá já, taky jsem tím prošla: kluci vám kroutí ruce, vrážejí do vás
s plnou náručí knih, tahají za vlasy, štípají do ňader, zvedají vám sukně. Ovšem, kapřice jsou normálním
průvodním jevem dospívání, ale všechno má své meze. Je paličatá a nedá si říct. Je drzá a vůbec
neposlouchá. Violu, svoji italskou spolužačku, tuhle bodla do zadku plničkou. Víte, co bych ráda? Kdybyste
tu, monsieur, na podzim ještě náhodou byl, poprosila bych vás, jestli byste jí nepomohl s úkoly - připadá
mi, že umíte všecko, zeměpis, matematiku, francouzštinu." - „Ale ano, všecko," odpověděl monsieur. „To
ale znamená," vyrazila ze sebe Hazeová, „že tu budete?" Chtělo se mi křičet, že bych zůstal navěky, jen
kdybych mohl doufat, že budu moci občas polaskat svoji začínající žačku. Ale měl jsem se před Hazeovou
na pozoru. Tedy jsem jenom něco zabručel, a abych nemusel vyslovit něco jako souhlas, protáhl jsem si
údy (le mot juste) a za okamžik jsem se odebral nahoru do svého pokoje. Ta ženská však viditelně neměla
v úmyslu jít spát. Ležel jsem už ve své studené posteli, oběma dlaněmi jsem si do obličeje vtláčel Lolitin
voňavý přízrak, když vtom jsem zaslechl, jak se moje neumdlévající bytná krade jako zloděj k mým dveřím
a šeptá skrz ně - prý se chce jenom přesvědčit, jestli jsem už dočetl časopis „Vzhled a vzdech", který jsem
si onehdy vypůjčil. Ze svého pokoje zaječela Lolita, že ho má ona. Hrome, tenhle barák je hotová veřejná
knihovna!
Pátek. Rád bych věděl, co by řekli redaktoři univerzitního vydavatelství, kdybych ve své učebnici
ocitoval Ronsardovu „la vermeillette fente"nebo „unpetitmont feutré de mousse délicate, tracé sur le
milieu ďun fillet escarlatte" a tak dál od Rémi Belleaua. Nejspíš se znovu zhroutím, jestli zůstanu v tomhle
domě, vystaven náporu toho nesnesitelného pokušení po boku svého miláčka - mého miláčka - mého
života i mé nevěsty. Zasvětila ji už Matka příroda do Menarchina tajemství? Pocit nadmutosti. Irky tomu
říkají prokletí. Jinými slovy: padání ze střechy. Nebo: babička je na návštěvě. „Pan Uterus (cituji z dívčího
časopisu) začíná stavět měkkou silnou stěnu pro případ, že by se tam uložilo děťátko." Malinkatý šílenec
ve vypolstrované cele.
Jen tak mimochodem: pokud někdy spáchám skutečnou vraždu... Všimněte si toho „pokud" -
pobídkou by mělo být něco silnějšího, než co se mi přihodilo s Valerií. Pozorně si povšimněte, že tehdy
jsem se choval poněkud nejapně. Pokud se odhodláte uškvařit mě k smrti, mějte na paměti, že jedině
záchvat šílenství mě mohl obdařit energií nutnou k tomu, aby se ze mě stalo zvíře (mám vtíravý dojem, že
jsem tuhle pasáž celou předělal). Občas jsem se pokoušel zabíjet ve snech. Chcete ale vědět, jak to
dopadá? Řekněme, že držím v ruce pistoli. Mířím, dejme tomu, na soka, jenž mě nevzrušeně, s tichým
zájmem sleduje. Ale ovšem, spoušť mačkám správně, jenže jedna kulka za druhou padá zkormouceně ze
zahanbené hlavně na podlahu. V těch snech myslím jen na to, abych fiasko utajil před svým sokem, který
se pomalu začíná dopalovat.
Dneska při večeři mi ta stará rašple řekla, a loupla přitom po Lo očima, v nichž se třpytil mateřský
výsměch (právě jsem prostořece popisoval rozkošný kartáčkovitý knírek, který si možná nechám narůst):
„Raději ne, nebo se nám tu někdo úplně zblázní." V tu chvíli odstrčila Lo svůj talíř s vařenou rybou, málem
přitom převrhla sklenici mléka, a vyběhla z jídelny. „Moc byste se nudil," zeptala se Hazeová, „kdybyste se
šel s námi zítra koupat k jezeru, pokud se Lo za své chování omluví?"
Později se k mému sluchu doneslo hrozné třískání dveřmi a jiné pazvuky, doléhající z pukajících
dutin, kde na sebe ty dvě sokyně senzačně štěkaly.
Neomluvila se. Jezero v háji. Mohli jsme si užít.
Sobota. Již několik dní nechávám při psaní dveře nedovřené, ale teprve dnes past sklapla. Po
nekonečně rozpačitém přešlapování, šoupání a šourání, celá nesvá, že vchází bez vyzvání, vešla Lo dovnitř
a chvíli jen tak okouněla, než ji zaujaly přízračné kudrlinky, jimiž jsem počáral kus papíru. Ale kdepak, nebyly výsledkem romanopiscovy inspirační přestávky mezi dvěma odstavci, byly to hnusné hieroglyfy mé
osudové vášně (které nemohla rozluštit). Když sklonila své plavé kadeře nad psací stůl, za nímž jsem
seděl, objal ji Humbert Hrubý jednou rukou v mizerné nápodobě pokrevní přízně, a moje nevinná malá
návštěvnice, stále, byť poněkud krátkozrace zaujatá kouskem papíru, který držela v ruce, zvolna klesla do
polosedu na moje koleno. Její rozkošný profil, pootevřené rty, teplé vlasy, to všechno se nacházelo
nějakých osm centimetrů od mého vyceněného špičáku, a já cítil, jak hrubou látkou rozpustilých šatů
prostupuje horkost jejího těla. Náhle jsem věděl, že ji mohu zcela beztrestně políbit na krk nebo na koutek
úst. Věděl jsem, že mi to dovolí a ještě přivře oči, přesně podle hollywoodského scénáře. Bylo to stejně
prosté jako dvojitá vanilková s horkou čokoládovou polevou. Nedokážu objasnit svému inteligentnímu
čtenáři (jehož obočí, mám obavy, se zatím vyšplhalo po pleši k temeni), nedokážu mu objasnit, kde se to
vědomí věcí ve mně vzalo, snad moje gorilí ucho nevědomky zachytilo nějakou změnu v rytmu jejího
dechu, protože v té chvíli se vůbec nedívala na moji čmáranici, ale zvědavě a soustředěně čekala - ty má
průhledná nymfičko! -, až bude ten slavný podnájemník dělat, po čem umíral touhou. Měl jsem za to, že
modernímu dítěti, lačnému čtenáři filmových časopisů, odborníkovi na zpomalené detailní záběry, nebude
snad připadat tak zvláštní, když hezký, statný dospělý kamarád - příliš pozdě! Dům se náhle začal otřásat
mohutným Louisiným hlasem, jímž vyprávěla paní Hazeové, právě dorazivší domů, o nějakém chcíplém
zvířátku, které s Leslie Tomsonem našli v přízemku, a malá Lolita nebyla z těch, kdo by si takovou
báchorku nechali ujít.
Neděle. Náladová, špatně naložená, veselá, protivná, půvabná trpkým půvabem svých hříběcích
dvanácti let, mučivě žádoucí od hlavy až k patě (celou Novou Anglii za pero spisovatelky!), od černé
konfekční mašle a sponek držících pohromadě vlasy k jizvičce na dolní části štíhlého lýtka (kam ji kdosi v
Pisky kopl kolečkovou bruslí), pár čísel nad tlustou bílou ponožkou. Odešla s matkou k Hamiltonovým,
oslavovat něčí narozeniny či co. Bavlněné proužkované šaty se širokou sukní. Zdá se, že její holubičky jsou
už pěkně vytvarované. Předčasně vyspělý mazlíček!
Pondělí. Deštivé ráno. „Ces matins gris si doux..." Moje bílé pyžamo je na zádech potištěno
liliovým vzorem. Vypadám jako bledý nafouklý pavouk, jaký bývá k vidění ve starých zahradách. Sedím
uprostřed světélkující pavučiny a jemně tahám tu za jednu, tu za druhou nitku. Moje pavučina je
rozhozena po celém domě a já sedím v křesle jako lstivý čaroděj a naslouchám. Je Lo ve svém pokoji?
Lehce potahuji za hedvábné nitky. Není. Zaslechl jsem jenom staccato vydávané roztočeným kotoučem
toaletního papíru, jenže mezi koupelnou a jejím pokojem má rozhozená vlákna žádné kroky nezachytila.
Že by si ještě drhla zuby (jediná hygienická činnost, jíž se oddává s opravdovým zaujetím)? Ne. Dveře do
koupelny se právě zabouchly, a tak je nutno po té nádherné, teplými barvami vybarvené kořisti slídit jinde
v domě. Spusťme jedno hedvábné vlákno po schodech. Tak se ujišťuji, že není v kuchyni - netříská
ledničkou ani nevříská na svou ohavnou máti (která si zřejmě s potlačovanou radostí právě vychutnává
svůj třetí uvrkaný telefonní hovor za dopoledne). Co se dá dělat, tápejme a doufejme. V myšlenkách
sjíždím jako blesk do salónu a zjišťuji, že rádio je vypnuté (a matka se stále vybavuje s paní Chatfieldovou
nebo Hamiltónovou, velmi příjemně, celá zrůžovělá, s úsměvem přikrývá volnou rukou mluvítko, mezi
řádky popírá, že popírá ty legrační řeči o podnájemníkovi, řeči, řeč, křeč, šeptá důvěrně ta čitelná dáma,
jako nikdy při hovoru z očí do očí). Moje nymfička tedy vůbec není doma! Je pryč! Měl jsem dojem, jako
by se prismatické vlákno měnilo ve starou, šedivou pavučinu, dům je prázdný, mrtvý. A pak ke mně
pootevřenými dveřmi doléhá Lolitino něžné, sladké chichotání: „Neříkejte to máti, ale snědla jsem vám
všecku slaninu." Než stačím vyškobrtat z pokoje, je ta tam. Kde jsi, Lolito? Podnos se snídaní, láskyplně
připravený mojí bytnou, po mně bezzubě pokukuje a čeká, až si ho odnesu. Lolo, Lolito!
Úterý. Mraky opět překazily piknik u toho nedosažitelného jezera. Nebo to má na svědomí Fátum?
Včera jsem si před zrcadlem zkusil nové plavky.
Středa. Odpoledne Hazeová (boty na nízkém podpatku, šaty od švadleny) prohlásila, že jede do
města koupit nějaký dárek pro přítelkyni své přítelkyně a jestli bych prý nejel s ní, když se tak báječně
vyznám v látkách a voňavkách. „Vyberete svoji oblíbenou, svádivou," předla. Co mohl Humbert, expert
přes parfémy, dělat? Zahnala mě do pasti mezi schody před vchodem a auto. „Pospěšte si," řekla, když
jsem se úporně snažil poskládat své neskladné tělo dovnitř (nepřestávaje se obírat zoufalou myšlenkou na
únik). Nastartovala a zaklela, jak se na dámu sluší, na adresu couvajícího a zatáčejícího náklaďáku před
námi, který zrovna přivezl staré invalidní slečně Odnaproti zbrusu nový invalidní vozík, když vtom k nám
dolehl z okna salónu Lolitin pronikavý hlas: „Hej! Kam jedete? Jedu taky! Počkejte!" - „Nevšímejte si jí," vyštěkla Hazeová (chcíplo jí to); naneštěstí pro moji pohlednou řidičku tahala už Lo za kliku u dveří na mé
straně. „To je k zbláznění," spustila Hazeová, ale Lo se vecpala dovnitř a tetelila se radostí. „Heleďte,
hejbněte tím zadkem," řekla. „Lo!" okřikla ji Hazeová (podívala se úkosem na mě a doufala, že
prostořekou Lo vyhodím). „A dávej bacha," neodpustila si Lo (nikoli poprvé), když to s ní i se mnou při
rozjíždění trhlo dozadu. „To je k zbláznění," řekla Hazeová, zuřivě přeřazující na dvojku, „jak je ta holka
strašně nevychovaná. A tak hrozně vlezlá. A přitom ví, že o ni nikdo nestojí. A potřebuje hodit do vany."
Kotníky mých prstů se opíraly o modré texasky té malé. Byla naboso, na nehtech zbytky třešňově
červeného laku, palec přelepený kouskem leukoplasti. Bože, co bych za to dal, kdybych mohl, tehdy a
tam, zasypat polibky ty tence stavěné opičí nožky s dlouhými palci! Náhle její ruka vklouzla do mé, a aniž
si toho naše gardedáma všimla, po celou cestu do obchodu jsem svíral a hladil a mačkal tu horkou tlapku.
Chřípí marlenovského nosu řidičky se pokaždé zalesklo, když utrousilo či spálilo svůj příděl pudru, a ona
přitom neúnavně vedla oduševnělý monolog na téma místní dopravy, smála se, otočená profilem, špulila
rty z profilu, mrkala nabarvenými řasami z profilu, a já se modlil, bohužel marně, abychom k obchodu
nikdy nedojeli.
Nemám co dodat, až na to, primo, že na zpáteční cestě posadila stará Hazeová mladou Hazeovou
dozadu, a secundo, že se paní rozhodla ponechat si značku „Humbertův výběr" pro ďolíčky za vlastníma,
hezky tvarovanýma ušima.
Čtvrtek. Za tropický začátek měsíce platíme bouřkami a kroupami. V jednom svazku Dětské
encyklopedie jsem objevil mapu států, kterou dětská ruka začala překreslovat na list průklepáku, jehož
druhá strana, naproti nedokončeným obrysům Floridy a Mexického zálivu, se honosila cyklostylovaným
seznamem jmen vztahujících se zjevně k její třídě v ramsdaleské škole. Je to báseň, kterou už umím
nazpaměť.
Angelova Grace
Austin Floyd
Beale Jack
Bealeová Mary
Buck Daniel
Byronová Marguerite
Campbellová Alice
Carmineová Rose
Clarke Gordon
Cowan John
Cowanová Marion
Duncan Walter
Falter Ted
Fantasiová Stella
Flashman Irving
Fox George
Glaveová Mabel
Goodale Donald
Greenová Lucinda
Hamiltonová Mary Rose
Hazeová Dolores
Honecková Rosaline
Chatfieldová Phyllis
Knight Kenneth
McCoová Virginia
McCrystalová Vivian
McFate Aubrey
Miranda Anthony
Mirandová Viola
Rosato Emil
Scott Donald
Sheridanová Agnes
Sherva Oleg
Schlenkerová Lena
Smithová Házel
Talbot Edgar
Talbot Edwin
Wainová Lull
Williams Ralph
Windmullerová Louise
Báseň, vskutku báseň! Bylo tak podivné i příjemné objevit jméno „Hazeová Dolores" (ji!) ve
zvláštním altánku postaveném ze jmen, s jeho tělesnou stráží z růžiček, jako princeznu vil mezi jejími
dvěma družičkami. Snažím se analyzovat chvějivé vzrušení v páteři vyvolané tím jediným jménem mezi
všemi. Co mě tak vzrušuje téměř až k slzám (horkým, duhovým, těžkým slzám, které prolévají básníci a
milenci)? Co to jenom je? Něžná anonymita toho jména s jeho formálním závojíčkem („Dolores") a ta
abstraktní transpozice křestního jména a příjmení, která vypadá jako pár nových světlých rukavic nebo
maska? Skrývá snad slovo „maska" klíč k záhadě? Nebo je snad rozkoš vždy přítomna v poloprůsvitném
tajemství, splývajícím šaršafu, skrz nějž tělo i zrak, které znáte jen vy, vyvolení, se smějí pouze na vás,
když vás míjejí? Nebo je to tím, že si umím tak dobře vybavit zbytek té barvité třídy kolem svého dolo-
rózního a hezounkého miláčka? Vidím Grace a její zralé uhříky, na nohu napadající Ginny, vycmrdlého
onana Gor-dona, Duncana, toho smradlavého šaška, nehty si okusující Agnes, uhrovatou Violu s
houpavým poprsím, hezkou Rosaline, tmavou Mary Rose, rozkošnou Stellu, která se nechává osahávat,
Ralpha, který lže a krade, Irvinga, jehož je mi líto. A tam uprostřed, ztracená mezi všemi, cucající tužku,
nenáviděná učitelkami a zbožňovaná všemi chlapci, jejichž oči se vpíjejí do jejích vlasů a šíje, se nachází
ona, má Lolita.
Pátek. Toužím po nějaké strašné katastrofě. Zemětřesení, výstavní explozi. Její matka je
nechutně, leč na místě zlikvidována spolu se všemi ostatními na míle kolem. Lolita kňourá v mém náručí.
Zbaven pout ji laskám uprostřed trosek. Její úžas, mé vysvětlování, dokazování, kvílení. Plané a pomatené
představy! Být Humbert statečnější, mohl si s ní velmi odporně pohrát například včera, když za mnou opět
přišla do pokoje a ukazovala mi své výkresy z hodin kreslení, mohl ji podplatit - a prošlo by mu to.
Naivnější a praktičtější muž by se střízlivě držel různých komerčních náhražek, ovšem víte-li vy, kam na
ně, já tedy ne. Přestože působím mužným dojmem, jsem hrozně plachý. Moje romantická duše se celá
rozklepe při pomyšlení, že by ji mohla potkat nějaká trapná, nedůstojná nepříjemnost. Tyhle oplzlé
mořské obludy! „Mais allez-y, allez-y!" Annabela poskakuje na jedné noze ve snaze dostat se do šortek,
pokouším se jí dělat zeď a vzteky mě chytla mořská nemoc.
Téhož dne večer, pozdě večer. Rozsvítil jsem, abych si poznamenal, o čem se mi zdálo. Snu
zjevně předcházel zážitek: Hazeová u oběda dobrotivě prohlásila, že jelikož v předpovědi počasí slíbili
slunečný víkend, pojedeme v neděli po návratu z kostela k jezeru. Když jsem ležel v posteli a hlavou se mi
proháněla erotika, ještě před usnutím jsem se zamyslel nad konečným řešením, jež by mi pomohlo co
nejvíce vytěžit z nadcházejícího pikniku. Uvědomoval jsem si, že matka Hazeová nesnáší mého miláčka
proto, že malá je na mě milá. A proto jsem naplánoval svůj den u jezera tak, abych především uspokojil
její matku. Budu se věnovat jenom jí, ale v určitém příhodném okamžiku prohlásím, že jsem tamhle na
pasece zapomněl náramkové hodinky nebo sluneční brýle - a zmizím se svou nymfičkou v lese. Realita v
té chvíli ustoupila do pozadí a Hledání brýlí přešlo v malou tichou orgii s pozoruhodně zkušenou,
rozpustilou, zkaženou a povolnou Lolitou, chovající se tak, jak rozum napovídal, že se nikdy chovat
nemůže. Ve tři ráno jsem si vzal prášek na spaní a za okamžik sen, který nebyl pokračováním, ale spíše
parodií, přede mnou s jakousi smysluplnou průzračností odkryl jezero, jež jsem v životě na vlastní oči
neviděl: hladina byla pokryta vrstvou smaragdového ledu a nějaký podobaný Eskymák se ho marně snažil
prorazit krumpáčem, ačkoli na štěrkovitém břehu kvetly importované mimózy a oleandry. Jsem si jist, že
doktorka Blanche Schwarzmannová by za takový libidosen pro svůj archív vysolila pěkný balík šilinků.
Zbytek byl naneštěstí čistě eklektický. Stará Hazeová s mladou Hazeovou rajtovaly okolo jezera na koních,
já jezdil taky, poslušně jsem hopsal nahoru a dolů, nohy obkročmo do „o", byť mezi nimi nebyl žádný kůň,
ale jen elastický vzduch - jedno z klasických drobných opomenutí, které má na svědomí roztržitost režiséra
snů.
Sobota. Ještě mi tluče srdce. Ještě se svíjím a tiše sténám při trapné vzpomínce.
Dorsální pohled. Záblesk zářivé pleti mezi tričkem a bílými šortkami. Vyklonila se přes okenní rám,
trhala listy z topolu a přitom se topila ve vodopádu hovoru s klukem, jenž roznáší noviny (mám dojem, že
je to Kenneth Knight) a který přesně vypočítaným hodem zrovna umístil na schody přede dveře
ramsdaleský Journal. Začal jsem se k ní blížit - plížit ochromenými pohyby jako mim. Mé paže a nohy byly
vyduté plochy, mezi nimiž, spíše než na nich, jsem zvolna postupoval poháněn nějakou neutrální hnací
silou: Humbert Poraněný Pavouk. Muselo mi trvat celou věčnost, než jsem se k ní dostal: zdálo se mi, že ji
vidím obráceným koncem dalekohledu, sunul jsem se k jejímu napjatému zadečku jako nějaký paralytik,
na houbovitých pokrouce-ných údech, strašně soustředěný. Konečně jsem se ocitl těsně za ní, když mě
napadla nešťastná myšlenka z legrace ji vylekat - chytnout ji za krk nebo tak něco, abych zastřel svůj
skutečný maněge, když vtom ostře a úsečně zavrčela: „Nechtě toho!" - hrozně hrubě, ta malá děvka, a
Humbert Pokořený se dal s úděsným šklebem na ústup, zatímco z ní dál sršely na ulici kaskády vtipu.
Teď ale poslyšte, co se přihodilo potom. Po obědě jsem si hověl na zahradním lehátku a snažil
jsem se číst. Náhle mi oči přikryly dvě šikovné drobné dlaně: přikradla se zezadu, jako by v baletní
sekvenci přehrávala můj dopolední manévr. Její dlaně, snažící se zakrýt slunce, prosvěcoval karmín;
zajíkala se smíchem a uskakovala ze strany na stranu, když jsem vleže šátral rukama kolem sebe, aniž
jsem nějak změnil polohu. Dlaní jsem přejel přes její čilé rozdováděné nohy a kniha mi sjela z klína jako
po skluzavce a vtom se zjevila paní Hazeová a shovívavě poznamenala: „Jen ji pořádně plácněte, když vás
bude při práci otravovat. Mám tak ráda tuhle zahradu [v jejím tónu nebyl vykřičník]. Není v tom slunci
božská [ani otazník]." A s předstíraným uspokojením sebou ta otravná ženská plácla do trávy a zahleděla
se do nebe, lokty opřená o zem, a v tu ránu kolem ní pro-fičel starý opelichaný tenisák a z domu sem
dolehl Lolitčin nadutý hlas: „Pardonnez, matinko! Nemířila jsem na tebe." To víš, že ne, ty můj vášnivý,
milený miláčku !
