Short stories [Pozastaveno]

2.story- Můj otec Percy Jackson part 4/ Poměrně šťastný konec :'(

Poslední část.Upřímě nikdy bych nechtěla, aby to takhle dopadlo, ale napadlo mě to.Musím přiznát, že když jsem to psala i nějaká ta slzička ukápla.

Asi toho o mě pořád hodně nevíte.Třeba nevíte, že mám ráda hranolky bez kečupu a mám tak trošku sklerozu, což vedlo k "náhlému osvícení z Olympu".Zapomněla jsem podotknout, že je to první rok, co jsem v táboře Jupiter na mé narozeniny, od doby kdy jezdím do Tábora Polokrevných.

V celku u nás byla velká oslava, taková PARTY HARD!

HA HA HA!

Bylo to tak absurdní...Představte si asi tak padesát postarších dětí, které jsou vycvičeny na boj s nestvůrami tak, že i Chuck Norris by pře nimi utíkal.K tomu přidejte "staříky" (jo staříky, a to je jim jen něco málo přes 30 :D ), kteří jsou taky na celkem vysoké úrovni v nakopávání zadků.

Všichni se skvěle bavili až na mě.Všechno bylo podezřele dokonalé.

Někdo zamnou zavolal: „Hej, došli chipsy!"

„No jo, už pro ně běžím!" Zařvala jsem na oplátku, ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem tak naštvaná, a tak ještě tišeji dodala: „Aby ses neposral..."

„Pozor na jazyk, mladá dámo!" Pohlédla jsem na mamku a obrátila oči v sloup.

Jelikož máma s tátou nedávno renovovali náš byt, byl to nadlidský úkol i pro potomka boha.Nakonec jsem to vzdala.Mamka se bavila s hosty, tak jsem musela najít taťku.Musím říct, že to bylo ještě těžší, než najít brambůrky.Prošla jsem celý dům, až jen zbývala ložnice rodičů.Zamířila jsem tedy tam.Všude pusto...počkat!Z pod postele vycházela slabá, ale přitom jasná, stříbřitá záře.Zvědavost vyhrála nad rozumem a já se vydala blíže k posteli.To co jsem uviděla byla jen malá mechanická sovička.Vytáhla jsem jí na noční stolek a její oči se rozzářili do všech stran, až mě to oslepilo.Křídla se otevřely a po pokoji se rozlehl hlas: „Dcero moře, nastal čas se dozvědět celou pravdu.Jdi mě uctít a budou zodpovězeny všechny tvoje otázky: (asi nejaktuálnější) kde je tvůj otec, proč se chová jak se chová a to nejdůležitější: η προέλευση του ονόματός της." Poslední věc byla jistě řečená řečtinou, o tom žádná, ale kdo sem dal tu sochu a hlavně proč?Jdi MĚ uctít! říkala sova...sova!Musím do Athénina chrámu!

Po zdlouhavé cestě jsem se doplahočila až na chrámový vrch.Byly tam cítit podivné vibrace a to mě znervoznělo ještě víc.Cíl byl jasný: Athénin chrám- zdejší Minervina svatině.

Vešla jsem dovnitř kde se přemnou tyčila obrovská socha, co nejpřesnější kopie Athény Parthenonské, která stojí na vrchu polokrevných.Jistě socha sice byla brilantní dílo, ale můj pohled sjel na klečící postavu u nohou Athény.Chtěla jsem se vyplížit dřív něž si mě ten někdo všimne, měla jsem v zato, že to je prostý táborník, který přišel vzdát bohyni dík.Můj mistrný únik, ale nevedl k zdaru.Ten někdo mě postřehl a prudce se otočil.Potlačila jsem vyjeknutí.Ten někdo totiž byl...

„Tati?Co tu děláš?Nemohla jsem tě nikde najít!"

„Zlatíčko, jen jsem si šel pročistit hlavu a skončil tady.To je všechno."

„Dobře a teď mám dělat, jako že ti to věřím.No to asi nepůjde.Určitě tu nejsi náhodou.Tati co víš o té mechanické sově?"

„O jaké sově?Já o žádné-" Místností se rozvučel hukot oné mechanické sovy.

„Téhle!" Táta se tvářil zmateně, zmoženě a k tomu beznadějně.

„Persee Jacksone!Před minulostí se nedá utíkat na věky, jednou by se to jistě musela dozvědět.Proč ztrácet čas?" Naléhala sova.

Otec popošel blíže ke mně a zadíval se do mých jasně zelených a vylekaných očí „Jsem tady každé tvé narozeniny, protože-protože..." Otcovy oči zavalila přílivová vlna slané vody-slz.Sklopil zrak a hledal sílu pokračovat.Něco o čem jsem nevěděla se v něm zlomilo.Zdráhal se ve vyprávění.Věděla jsem, že když se někomu svěří hned se mu uleví, i když to bude vlastní třináctiletá dcera.

„Tati..." Promluvila jsem měkce. „Proč?"

„Před šestnácti lety, o tři roky dříve než si se narodila, se vedla válka s Gaiou."

„Ano, to vím.Všichni to ví" Podotkla jsem.

Táta pokračoval, tam kde skončil. „Prvního srpna jsme porazili Gaiu,"

„Tak proč mluvíš tak smutně?"

„Ten den byl nejhorší v mém životě..." Ponoukla jsem ho pohledem, aby pokračoval.

„Přišel jsem o svou moudrost, o svou lásku, o svůj život, o sebe!O A-"

Hlas mu selhal.Slzy mu ztékali z obličeje.

Místnost zablikala, zamlžilo se mi před očima.

Objevila jsem se u trosek,někde v Řecku u Parthenonu.

Kolem mě byla jsem zkáza a smrt.Odevšad to vyzařovalo: Bolest, utrpení, hněv, krvelačnost, ale taky lásku, oddanost a věrnost.

Před sebou jsem měla obraz ze všech nejhorší: Poloboha, který v rukou objímá tělo umírající dívky.Jeho slzy stékaly do jejich zlatavých vlasů.Dívka se od něj odtáhla a pravila „Měl jsi pravdu.Nakonec jsem se tady přece jen dostala.Alespoň něco jsem před smrtí zvládla."

„Ne, ne, ne!Ty mi neumřeš, ne po tom všem!" Dívka na něj zoufale a s bolestí v očích pohlédla. „Má to tak být.Bez obětí nejsou odměny."

„Neudělali jsme snad pro bohy dost?!"

Blondýnka jen lehce zavrtěla hlavou. „Promiň Percy..."

Polobůh se zhluboka nadechl a vydechl.Dívce po tváři stékala jedna jediná slza.Její oči zarytě mířily do jasně zelených a bolestí zkroušených očí.Blondýnka si užívala poslední momenty svého života.Mělce a naposledy se nadechla a ústy jemně naznačila: „Miluju Tě..."

Dívka nehybně ležela na kolenou poloboha, nedýchala.Její bouřkově šedé oči nehybně shlíželi k projasňujícímu se nebi.Jiskra jejího života zhasla nadobro.

„Prosím, ne!Nesmíš umřít, já tě miluju!Probuď se prosím!" Bylo ubíjející sledovat, jak bezmocný polobůh ostře sleduje nebe se slzami v očím, ve kterých není ani jiskřička vůle žít dál.Prosí bohy, aby mu vrátily jeho životně důležitou věc.Nic.Všude bylo ticho.Na bojišti zůstal jen Perseus Jackson se svou mrtvou láskou v náručí a zbytkem týmu opodál.

Zase na planině zablikalo a byla jsem zpět v chrámu.

Otec brečel, byl vyčerpaný.

„Teď už víš pravdu," Zachraptěl. „Byla jediná koho jsem miloval stejně jako tvou matku, ale sudičky se rozhodli mi ji vzít." Do očí se mi taktéž nahrnuly slzy.

„Nikdy nezapomenu na její tvář lesknoucí se ve vycházejícím slunci, na její slzami zalité šedé moudré oči, a na to jak se usmívala a říkala: Miluju tě.Nikdy nezapomenu na zvuk jejího smíchu, na její úsměv, na to jak se vždycky divila, když jsem řekl něco chytrého." Podíval se na mě a čekal co já na to.

„Nečekám, že by jsi to pochopila, i já to nechápal.Myslel jsem si, že se už nikdy nedokážu zamilovat, že už nikdy nebudu šťastný.Pak tvoje matka předala Orákulum a mohli jsme se vzít.Z naší lásky jsi se narodila.Můžeš být ráda, máš jméno po největší hrdince všech dob, Annabeth Jacksonová." Na nic jsem nečekala a tátu pevně objala.Dal mi ten nejlepší dárek ze všech-život a lásku.

KONEC!

Tak co, ukápla slzička?A jak se vám ten konec líbí?