V keři se mihl stín. Čekal, dlouho a trpělivě. Jeho oči těkali z jednoho keře na druhý a byli jediná část jeho těla, která se hýbala. Byl v pozoru, aby splnil svůj jediný úkol. Pokud by selhal, zemře. A nejen on. Pokud nesplní svůj úkol, zemře i spoustu jiných z jeho druhu. Stín se mihl znovu. Keř zašustil a objevil se majestátní sudokopytník. Obezřetně se rozhlédl a pak se vydal k jednomu trsu vysoké trávy. Sledoval ho a mlsně si olízl tlamu. Ano... Už jen chvíli. Už jen kousek... Sudokopytník se stále obezřetně rozhlížel a tak nezbývalo nic jiného, než čekat. Stále čekal, až si začínal myslet, že by to měl vzdát, ale dočkal se. Sudokopytník se plně odevzdal potravě a lovec využil šance. Odrazil se, na nebohém zvířeti přistál a rozdrásal mu záda svými velkými drápy. Sudokopytník ihned podlehl zranením a pyšný lovec se se svou kořistí vydal ke svému druhu.
Už se nesnažil skrýt svou srst barvy ohně s pruhy černými jako sama noc. Kořist už měl a na ničem jiném nezáleželo. Když dorazil ke svým druhům, odtrhl si kus masa ze sudokopytníka, lehl si ke své milované a šťastně pozoroval, jak si jeho mláďata nadšeně pochutnávají na štavnatém mase.
Dobré ráno!
Všechno nejlepší všem Blankám!
Snad se příběh líbí, a jelikož jsem ve skluzu a nestihla bych školu, mějte se krásně!
~Barča aka Chloe 💙
